úterý 31. prosince 2013

PF 2014

Letošní rok byl pro naši rodinu díky naší holčičce zatím ten nejnaplněnější a jsme za to strašně vděční. Byl skvělý a vím, že to není samo sebou. Možná také proto mám ráda bilancování a potřebu dál na všem pracovat a letos to dělám poprvé pořádně a systematicky - podle návodu v manuálu ke spokojenosti, který jsem popisovala tady. Takže po sobě nebudu naivně chtít velké věci jako dosud a budu postupovat velmi, ale velmi pomalu - vytvořím nový buzer lístek a použiju taky tuhle srandu http://www.konec-prokrastinace.cz/pripominac/ a budu si snít o tom, že se za rok budu moct potěšit s výsledkama. Ale i kdyby to vše zůstalo tak, jak to je teď, bylo by to strašně krásné. Přeju všem naplněný rok 2014.


sobota 28. prosince 2013

Vánoce neskončily!

Celý web je zaplaven výkřiky a nadpisy typu "je po svátcích" a "jak přežít povánoční prázdnotu" atd. Ráda bych proto připomněla skvělou zprávu - Vánoce končí až na tři krále (podle liturgického kalendáře a katolické tradice, která je nositelkou Vánoc). Takže si to nekažte a užívejte si ty nejhezčí dny, kdy opadla největší práce se zařizováním, vařením a zůstal čas, kdy chodí jedna návštěva za druhou, všude svítí světýlka a je tím pádem taková ta útulná, trochu infantilní, ale prostě nezbytná rodinná atmosféra, pod stromečkem zůstávají zbytky rozbalených dárků, ze kterých se já osobně raduju (a hlavně čtu) nejradši večer, když byt ztichne a máme prostě hezký sváteční čas. Je to období, kdy můžete dítě uspávat koledami a vyprávět mu donekonečna jak to bylo v Betlémě a vůbec. Jsme nabití poselstvím Vánoc, ať už v tom hlubším křesťanském smyslu, nebo trochu přeneseně světštěji - tak či tak, všichni jsme se pokusili vyjádřit lásku lidem kolem sebe a dostali podobné "zprávy" od ostatních i pro sebe a dobrá zpráva je, že přesně z tohohle můžeme čerpat na celý rok a nést si tohle malé - velké poselství Vánoc pořád. Největší škoda je ochudit se o tyhle krásné dva vánoční týdny, považovat Vánoce za ukončené a propadat jakýmsi povánočním depresím (které, přiznávám, na mě trochu přicházejí v lednu a zaháním je projektama typu pomoct s čímkoliv komukoliv, případně vytřídit fotky za minulý rok, pracovat na předsevzetích nebo prostě jen hodně a dobře vařit teplý jídla a sedět co nejvíc někde u krbu nebo v teplé vaně a hlavně u toho všeho přemýšlet, jak je to s tou láskou na světě).

úterý 17. prosince 2013

Změna (vánoční) perspektivy

Pokud jste unavení, vystresovaní, nevyspalí, ať už z Vánoc, nespících dětí nebo čehokoliv běžného, pak doporučuju přečíst si tento krátký příspěvek Ange villain. Myslím, že budu na tu maminku a všechny jí podobné muset myslet celé Vánoce. Nespavost mého dítěte je rázem zapomenuta...

pondělí 16. prosince 2013

Manuál pro Vánoce

Je čas vytáhnout loňský "vánoční manuál" a pustit se do toho... Teda, čas ho vytáhnout byl už tak před dvěma týdny, ale kvůli nemoci mám "zpoždění". Mě to ale rozhodně nevadí, prostě to nějak bude - rozhodně stejně ani minulý rok ani asi nikdy v budoucnu nezvládnu vše, ale je pro mě dobrý pocit mít to sepsané. Tak tady je pro ty z vás, co potřebují inspiraci.

Zjišťuju, že jak jsem ve všem pořád začátečník, bez zaběhaných rituálů a tradic, proto se mi hodí něco jako moje vlastní manuály - pro různé příležitosti - těhotenství, porod, šestinedělí, rodinná organizace - teď aktuálně pro Vánoce. Už to nechci každý rok znova vymýšlet, dohledávat recepty, rozplánovávat a stejně se pokaždé znovu divit, jak jsem NA TOHLE mohla zapomenout. Tady je můj manuál pro u(pře)žití Vánoc. Třeba vám to taky k něčemu bude. Postupně ho budu ještě určitě pro sebe doplňovat s tím, jak si budu vzpomínat na další věci.

pondělí 9. prosince 2013

Dělat věci pořádně.

Baví mě dělat věci pořádně. Právě proto, že většinou to okolnosti neumožňují (a já se z toho nijak nehroutím), ale když je to někdy možné, je to úplná slast. A je to pro mě nové. Opravdu přečíst noviny, nejen přeletět, respektive Respekt:). Důkladně uklidit kuchyň než začnu vařit, a opravdu si vzít zástěru, na kterou nevímproč nikdy nedojde. Opravdu nahlas poděkovat, nejen v duchu. Opravdu se omluvit, nejen sama sobě. Důkladně vyválet těsto, ne jen aby to už hlavně bylo. Uklidit skříň do a dát do ní voňavý pytlíček. Opravdu použít noční krém. Zcela vážně jít včas spát. A napéct perníčky tak, aby stihly do Vánoc změknout. Ne, to není perfekcionismus - ten vidím v tom, když je člověk nervózní, když ty věci nejsou dokonalé. Tohle je pro mě zkušenost řádu, který drží a dává smysl. Tak trochu zen vlastně. Vlastně ne tak trochu, ale úplně:)

pátek 6. prosince 2013

Vánoce

V posledních dnech všechny blogy oplývají příspěvky na téma vánoční výzdoby a vánoční recepty. Vánoční výzdobu mám ráda, pečení ještě víc, nepopírám, že přispívá ke krásné atmosféře a že je to nepostradatelná  záležitost zvlášť pro děti. Já se taky ráda inspiruju hezkýma fotkama, louskám s chutí ořechy do cukroví po večerech a světýlka v nejrůznějších podobách považuju za sice rozmařilou, ale pořád nutnost. Ale taky si říkám, že se ty Vánoce nějak redukují. Rozhodně nechci být moralista a nijak skuhrat nad vyprázdněností společnosti - považuju za skvělé i když lidi berou Vánoce "jen" jako rodinný svátek, kdy si vzájemně děláme radost. Taky je mi jasné, že nijak nemůžeme nutit nevěřící lidi, aby Vánoce prožívali v pravém významu, protože to prostě takhle nefunguje. Nicméně mi v téhle souvislosti pořád vyvstává takový trochu až stud, že to je taky hodně naše "chyba" (rozuměj věřících lidí). Nejsme schopni všechny ty zálěžitosti kolem víry nějak smysluplně a hlavně inspirativně zprostředkovat - nejenom teda slovama, ale hlavně životem. Prostě to ty lidi okolo nás netáhne - tak čemu se divíme. 

Je s tím samozřejmě vícero problémů - například složitý církevní jazyk, který se musí pro lidi mimo církev celkem složitě překládat, což bohužel opravdu málokdo umí a dělá (sama jsem se o to pokusila v minulém příspěvku a s výsledkem nejsem vlastně vůbec spokojená - bylo to dobré resumé pro mě, ale co z toho mají mít ostatní? Také nemám moc ráda ani své vlastní, natož cizí, amatérské pokusy o teologii, na to existuje přiliš mnoho kvalitní odborné i popularizující literatury - a přesně pro lidi "nevěřící", ale hledající smysl jsou skvělí autoři například Tomáš Halík nebo Marek Orko Vácha, ale i mnoho dalších). Nevěřící lidi všechny ty prapodivné církevní výrazy prostě odrazují a věčící je zase mají až příliš zažité na to, aby s nimi nakládali jinak (současný papež se o to velmi snaží, tak snad alespoň to bude mít nějaký dopad). Stejně tak dogmata - těžko vysvětlovat nevěřícímu, který je považuje za nesmysly, že ty věci se mají trochu jinak - že opravdu nejde o slepé následování jakéhosi dávno stanoveného bludu, který nám teď jen podivně komplikuje život a vlastně ho nikdo nechápe - ale že jde o styl uvažování a hlavně žití, který je naprosto kompatibilní s dnešní a vůbec jakoukoli dobou, právě proto, že jde o vnitřní smysl věcí. Těžko se čelí také kritice od nevěřících ohledně klasických ohraných témat typu antikoncepce, potraty a podobné záležitosti, které se církev snaží nasměrovat do roviny ideálu, ale současně chápe konkrétní situaci konkrětního člověka a podle ní s tím také zachází - žádné házení do pekel, jak si často nevěřící představují. Těžko se nevěřícím ukazuje, že křesťanství není (vůbec!) jen soubor morálních pravidel (jak často kritikové neprávem přidávají "zastydlých" v minulosti) - naopak, o morálku opravdu zase až tolik nejde - podstata víry je v úplně něčem jiném - v něčem, co má potenciál oslovit každého člověka, protože je to jeho bytostnou, ač často neuvědomělou, potřebou (nejlepší kniha, kterou jsem na toto téma četla je od E. Drewermanna - Stopy spásy). Problémů mezi věřícími a nevěřícími je hodně a je to opravdu složité. Jak pak po někom chtít, aby Vánoce prožíval jinak než věšením výzdoby, pečením a sháněním dárků. Není na tom nic špatného, naopak, vlastně to všechno také moc hezky krouží kolem tématu "láska", ale někdy je to překryto příliš praktickými záležitostmi, než aby se téhle lásce dalo dost prostoru a načerpali jsme z ní na celý rok - a beru si to i jakou svou "neschopnost", že v tom neumíme ukázat lidem trochu víc...

úterý 3. prosince 2013

Co s načatým adventem?

Advent se rozběhl do prvního týdne a já jako každý rok nestihla předem promyslet, jak s ním letos naložit, aby byly Vánoce, jaké mají být - vyvrcholením očekávání, přípravy - samozřejmě nejen vnější. Nejsem z těch, co by zatracovali v rámci příprav úklid, protože úklid vnější mně osobně pomáhá v (ú)klidu vnitřním. Jenže to nestačí. Mám ráda, když mám před Vánocema a Velikonocema nějaké téma, díky kterému opravdu provedu vnitřní úklid a na které můžu myslet během období příprav, adventu a půstu a které mě pak někam posune v kontextu s vánočním nebo velikonočním významem. Naopak nemám moc ráda veřejné hlásání náboženských pravd lidem, kteří nejsou "uvnitř" tzn. věřící a taky skrytou a vlastně ani otevřenou evangelizaci, tedy způsob, jak v náboženské terminologii cokoli hlásat nevěřícím. Myslím si, že život je příliš složitý, než aby existovala jediná pravda, ač se sama cítím naprosto doma v katolickém vyznání a věřím, že každý člověk potřebuje nějaké zázemí, kořeny, tradici, mít se o co opřít, aby nezabředl do existenciální propasti nebo ezoterických nesmyslů. Protože ale Vánoce slaví téměř celý západní svět, myslím si, že nemusí být špatné trochu občas přehazovat výhybku z vánočního konzumu na pravý smysl, který v sobě Vánoce nesou. Podle mě není nic špatného na tom, když lidé berou Vánoce alespoň jako svátky rodiny, chtějí si udělat radost a dát si spolu slavnostní večeři. Nicméně v pravém smyslu Vánoce nabízejí mnohem, mnohem víc.

pondělí 2. prosince 2013

Malé černé

Dneska jsem se probírala šatní skříní a po krátkém váhání učinila následující objev: mám spoustu šatů a taky spoustu tepláků. Šaty od porodu nemám skoro kam nosit, tepláky, resp. elasťáky nosím pořád. Tak to trochu otočíme. Tepláky a všechny ty tzv. domácí věci půjdou prozatím do krabice, o které jsem psala tady, abych se jich lehce vzdala a věděla, že v nejhorším se po nich neslehla zem, nicméně po dnešní testovací jízdě už si nemyslím, že nějaké nejhorší bude. Naopak. Už jste někdy oblékly na doma malé černé? Pokud ne, tak vám to doporučuju teď hned vyzkoušet. To je pocit! Nejdřív si připadáte divně, ale pak si dáte nohu přes nohu i když to nikdo nevidí, manželovi odpovídáte šarmantněji a cítíte se tak nějak vznešeně. Jsem teď na hlavní pracovní poměr rodič, což mě ale nijak nestigmatizuje, že bych MUSELA doma nosit to tzv. domácí oblečení! Proč? Protože je to levné a pohodlné? Nesmysl - na šatech s teplýma punčocháčema není nic drahého - v každém second handu najdete malé černé (nebo jejich sportovnější verzi) za dvě tři stovky a není na nich rozhodně ani nic nepohodlného a to, že se trochu zničí flekama od mrkvičky je prostě součást života. Kdybych čekala dva tři roky, než se vrátím "mezi lidi" (copak dítě a manžel nejsou lidi říkala jsem si dneska? A co já? Doma se vidím v zrcadle mnohem častěji než v práci...), kdo ví, jestli bych si na sebe tyhle modely ještě vůbec oblékla - kdo ví, co se bude nosit, jakou budu mít velikost a náladu za dva roky... Myslím, že si na sebe zítra vezmu i perlový náhrdelník. Život je teď a tady, k čemu mi to je ve skříni:)

úterý 26. listopadu 2013

Životní vyznání lásky

Včera nám přišla sms, taková ta klasická - narodilo se miminko, časoprostorové údaje a poznámka o dobrém zdraví. Dostáváme jich v poslední době spoustu a já je mám tak ráda. Vždycky mi jde mráz po zádech. Tahle ale měla krátký dovětek: XY byla neuvěřitelná. Byla neuvěřitelná! Možná takových sms máte spousty, ale mě to nějak dostalo. V tu chvíli mi to připadalo jako největší vyznání lásky, které jsem zažila. Napadlo mě, že to je přesně to, jaká chci být pro svého muže - neuvěřitelná. A tak celý den přemýšlím, co to znamená být neuvěřitelná... Asi překvapovat svým chováním - v pozitivním smyslu. Dělat dobré věci, možná lepší, než by okolí čekalo.. Být víc statečná, víc altruistická, víc pečující, víc všechno... Jsou to samozřejmě ideály, ale mně osobně ideály pomáhají k vyšším cílům, potřebuju je. Takže teď zkusím překvapovat dobrým tam, kde by se to ode mně, unavené matky budící se po dvou hodinách celé noci, nečekalo. Třeba si nebudu stěžovat na ty noci (což neznamená, že o nich nebudu mlčet, ale prostě pozitivně). Nebo pomůžu manželovi s pracovníma věcma, které nestíhá, i když je večer jediný čas, kdy můžu dělat sladké NIC. A tajně si přát, že si o mě manžel v duchu řekne, že jsem neuvěřitelná:)

p.s. Moje zkušenost s partnerstvím je, že když je někde problém, jakkoli si myslím,  že je na druhé straně, musím vymyslet něco, co v té věci můžu změnit já - a - pak se ledy rozhýbou úplně "samy"...:)

úterý 19. listopadu 2013

Tašky, ne invaze tašek!

Taky máte všude tašky? Jako ale úplně všude - v kuchyni, v předsíni, ve skříních... Igelitky, papírové, látkové... V rámci projektu debordelizace a dopoledního hraní s miminkem jsme jich spočítali přes 200 papírových (já je prostě nevyhazuju, ale taky už pak na nic nepoužívám - leda na občasné dárky), v jedné polici přes 300 igelitových (a takových míst máme ještě v domácnosti několik) a látkových - většinou reklamních (žádnou jsem nikdy záměrně nekoupila) 67. Nechápu.
Poslední potravinářský řetězec u nás už tašky zpoplatnil a já slibuju, že budu nosit už jen látkové, stejně tak slibuju, že je budu pečlivě dávat manželovi a na nákup oblečení si budu brát velké kabely a tašky v obchodech odmítat... 
Početné pytlíky od zeleniny používáme jako pytlíky na odpadky, protože nám připadalo smysluplnější vyhazovat malý koš každý den, než nechávat v bytě tlít zbytky jídel delší dobu - a koš, do kterého se vejde akorát pytlík od zeleniny má akorát tak velikost na odpad za jeden den. Jen doufám, že jsou to rozložitelné materiály...
Uf! Hrůza!

neděle 17. listopadu 2013

Debordelizace nabírá na smyslu - pojďte do toho taky!

Někdy se stává, že věci na sebe krásně navazují a vypadá to skoro jako, že náhody neexistují. Minule jsem psala o očistě našeho domova od všeho, co jsem neměla rok v ruce, ale nedokážu to vyhodit. Začala jsem dávat tyhle věci do krabice, kterou jsem měla v úmyslu uložit do sklepa, abych se s věcmi snadněji loučila a trochu sama sebe ošálila - přece je ještě nevyhazuju. Teď jsem ale narazila na geniální možnost, jak je ještě smysluplně využít. http://www.rcletna.cz/ pořádá sbírku všech nepotřebných věcí - od nevypotřebované kosmetiky, přes bižuterii po nádobí - prostě naprosto všechno, co právě třídím!

Ruku na srdce, tak bez prostředků, abychom litovali darování věcí, které dlouho nepotřebujeme a které by se sice jednou mohly hodit (k čemu asi tak? až budou děti do školy na výtvarku potřebovat hadry, střepy nebo převlek na maškarní?), snad nebudeme. Stejně je lepší koupit pořádné věci, mít jich málo, než opak. A opravdu není lepší koupit dětem pořádný materiál na tvoření a na maškarní prostě něco ušít nebo podpořit bazar? Takže hurá na letnou...

pátek 15. listopadu 2013

Únava z mateřství - jak na ni

Když jsem moc unavená z celonočního vstávání a celodenního křiku a tmy téměř hned po obědě, mám co dělat, abych nebyla protivná. V takových chvílích mi pomáhá následující (a velmi se omlouvám všem dotčeným, pokud to budou považovat za příliš drsné, věřte, že s vámi velmi soucítím!):

1) připomenu si, jak bylo to naše andílátko vymodlené a jak dlouho jsme na něj čekali, jak strašná byla představa, že třeba nikdy nepřijde a i jen letmý pohled na diskuze o nemožnosti počít na všech možných portálech ve mě vyvolává strašné zoufalství těch časů... To tehdejší zoufalství je nesrovnatelné s tím, co zažívám po probdělé noci a prokřičeném dni, navíc to brzy skončí.

2) připomenu si, že to brzy skončí. Většina matek tříletých dětí si už ani nemůže vzpomenout do kdy se jejich děti budily...! Paměť je milosrdná a hlavně je to jen cca 365 dní, kdy je miminko miminkem - v životě, který trvá (snad:) kolem sedmdesáti let je to takový zlomek...

3) vzpomenu si na články o  rodičích, kterým zemřelo dítě (velmi  nimi soucítím) a v tu chvíli je mi jasné, že jakkoli náročné je moje (každé) dítě, je to úžasné a nejvzácnější a hlavní je, že žije a to štětí se nedá slovy vypovědět...

4) připomenu si černošskou chůvu z filmu Černobílý svět, která své svěřenkyni každý den tím nejněžnějším a nejláskyplnějším hlasem, který si umíte představit, říkala, že je tou nejúžasnější holčičkou na světě. Já té své říkám:  Jsi drahá vzácná milovaná, hodná a krásná.... Funguje to jako terapie pro mě a základ životního pocitu pro ni....

Co pomáhá vám? Tady o tom psala skvěle Kusanec...

čtvrtek 14. listopadu 2013

Debordelizace!

Čím jsem unavenější, tím víc mě štvou záplavy věcí, které na mě odevšad padají. Čím víc věcí máme, tím víc práce! Rozhodla jsem se proto pro projekt debordelizace. Každý den patnáct minut, šuplík po šuplíku a do Vánoc by to mohlo být. Dítě mám při tom na zádech v nosítku - na břiše už přes něj moc nevidím a po všem mi sahá, ale na zádech je to geniální - neplete se mi pod nohama a těch patnáct minut je to pro něj dobrá zábava. Pro samotnou debordelizaci mám jeden malý trik: zásadní problém, na který jsem hned napoprvé narazila byl, že jsem  s každou věcí strávila několik desítek vteřin přemýšlením - důvěrně známém téměř každému: to by se jednou mohlo... Úklid poličky s bižuterií tak netrval patnáct minut ale třikrát patnáct bolestných minut loučení a rozplývání se se "šperky", které toho už hodně zažily a třeba by ještě jednou... A dost. Dovedlo mě to k následujícímu rozhodnutí: krabice! Prostě jsem vzala krabici, do které uložím všechno, co už má svoje top časy za sebou a mám pocit, že to prostě nejde vyhodit, protože to je přece TA věc, kterou jsem si koupila/dostala TEHDY atd. No a tu krabici pak dám do sklepa, projdu tak celý byt od polic s jídlem, kuchyňskými věcmi po knihovnu a oblečení, vezmu do ruky každou věc a podle pravidla: "používám - zpátky do skříně", "nepoužívám - vyhodím", "nepoužívám, ALE - do krabice". Budu mít klidné svědomí, že o ty věci HNED nepřijdu, ale udělám si místo (někde dokonce i prázdné místo) a za rok, dva krabice projdu a uvidíme, jestli mi zaprášené a ze sklepa zvlhlé věci budou ještě tak milé, že nebudou moct jít rovnou do koše nebo někam, kde by ještě posloužily. 
Zatím jsem to udělala se skříňkou s kosmetikou, s drogerií a bižuterií a mám skvělý pocit. Polička v koupelně je najednou prázdná (před tím přetékala několika druhy zubních past, kartáčků, hřebenů, lahviček atd. - všechno se to vešlo do vyprázdněné skříňky) a mohla jsem tam dát krásný svícen. Ten klid, co na mě z té poličky sálá je (smějte se mi jak chcete, ale vyzkoušejte:) prostě k nezaplacení!

pátek 8. listopadu 2013

Nechtít všechno na 100%

Nejjistější cesta k tomu, jak být pořád nespokojená je chtít všechno na 100%. Především být šťastná na 100%, prostě pořád, při čistění zubů, v práci, při večeři - jinak to přece neplatí. Jenže tak to prostě nefunguje. (Jak dlouho mi trvalo tohle zjistit a jak dlouho mi ještě bude trvat převést to do praxe!) V životě zákonitě přicházejí náročnější dny a situace, díky kterým se hodně učíme. Kdybychom pořád jen pluli na obláčku štěstí, všimli a vážili bychom si toho vůbec? Celkem dlouho jsem se snažila o těch 100% ve všem a připadala si nedostatečně, když se to nedařilo. Potřeba stoprocentnosti často vede k přístupu všechno nebo nic. Buď budu mít uklizeno dokonale nebo to vůbec nemá smysl a tak podobně. V okamžiku, kdy člověk přijme nedokonalost života, pochopí, že i deset procent je víc než nula, že hezký večer po náročném dni je dostatečný k označení celého dne za "spokojený".

Poznámka katolíka: dokonalé je už to, že jsme a hlavně proč jsme. Nedokonalé provedení je součástí balení a chyba není na našem přijímači: naopak - k dokonalosti máme dojít na konci díky tomu, jak jsme celý život bojovali s nedokonalostí.

Poznámka matky a manželky: to, že dítě celý den brečí neznamená, že není moje štěstí, ale že jsme prostě měli náročný den. To, že manžel opět nechápe, že něco, co dělal už sto krát mě opět nepotěšilo, neznamená, že se máme míň rádi, ale že má v hlavě spoustu jiných věcí. Když nemám sílu uklidit dokonale, neznamená to, že nemám aspoň umýt dřez.

Poznámka ženy: to, že jsem někdy protivná neznamená, že jsem celkově nesnesitelná, ale že mám na čem pracovat. To, že sama sebe často zklamu neznamená, že jsem k ničemu, ale že se musím vždycky znova vzchopit. To, že se někdy necítím nejlíp a nejpřitažlivěji neznamená, že nejsem zajímavá, ale že jsem se málo vyspala.

Poznámka blogerky: to, že nepíšu častěji než jednou týdně snad neznamená, že nemá smysl psát vůbec:)

Atd.

pátek 1. listopadu 2013

Krátký dovětek (nejen) o volbách

Vzhledem k nejasným výsledkům předčasných voleb, které ovšem mohly dopadnout mnohem hůře (totalitarismus a extremismus naprostou převahu naštěstí nedostaly), si dovolím převzít jednu poznámku mého oblíbeného autora. 
Může pravda a láska trvale zvítězit nad lží a nenávistí? V tomto světě patrně nikoliv. Dovolte mi, abych odpověděl jako teolog: Vítězství pravdy a lásky je předmětem naší eschatologické naděje. „U lidí je to nemožné, ale nikoliv u Boha,“ čteme v různých souvislostech v Písmu. Ale tato naděje musí znovu a znovu oživovat naše hledání pravdy a čelit pokušení beznaděje.
Boj se lží a nenávistí, hloupostí a zlobou, korupcí a násilím asi nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy, až do poslední dechu, ho nesmíme vzdát.
(Viz Tomáš Halík: 2. října 2013 v rámci Festivalu vzájemných inspirací a inaugurace Místa Václava Havla (Václav Havel´s Place) na Georgetown University ve Washingtonu, DC)

čtvrtek 24. října 2013

Nemůžu si pomoct... volby.

Tenhle blog není a nikdy nebude primárně politický, nicméně je o životě a ten je politikou do značné míry určován. V předchozích třech příspěvcích jsem psala o největším přání, jehož hledání bylo tématem dokumentů Jana Špáty a jeho dcery. Ve druhém dílu Největšího přání, které Jan Špáta natáčel během přelomových událostí listopadu 89 je krásně vidět, jak je svoboda a demokracie pro lidi, kteří ji nemají důležitá. Jelikož nejen podle mého názoru stojíme před volbami, které co se týká osudu demokracie v naší zemi, dost možná budou osudné - rozhodně nejdůležitější od pádu totality, dovolila bych si místo dlouhého článku doporučit odkaz na článek prof. Tomáše Halíka, který to všechno skvěle shrnuje a říká věci, které považuju při rozhodování za podstatné. Nebudu lobovat za žádnou stranu, ač otevřeně říkám, že jsou mi programově sympatické tři - KDU ČSL, po jejich obnově s novými prověřenými osobnostmi, Strana Zelených a TOP 09. Volit budu první jmenovanou. Situace, která se zvolením prezidenta Zemana a pádem vlády vyostřila do nepředvídaných rozměrů, je nyní v našich rukou. Preference z hlediska zachování demokratičnosti vypadají velmi špatně a tak je důležitý každý hlas pro výše jmenované strany, které by mohly zvrátit posilující Zemanovu autokracii. Dnes jsem viděla vztyčený ukazováček na Vltavě směrem k hradu od Davida Černého a zcela s ním souhlasím (podobně se vyjadřovalo i celé osazenstvo tramvaje).
Opravdu tedy doporučuji k přečtení:

http://halik.cz/cs/ostatni/novinky/clanek/168/

a podívejte se na tohle:
http://www.youtube.com/watch?v=GQ-X0BRgc70

Pokud by někdo chtěl naletět rychlokvaškám v podobě ANO, zde je dobrý článek, proč říct ANO jasné Ne http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/margit-slimakova.php?itemid=21386

A co vy? Věřím, že k volbám půjdete a budete volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud náhodou ne, zvažte to ještě prosím.

čtvrtek 17. října 2013

Moje největší přání

Do třetice všeho dobrého na téma největší přání, tentokrát konečně více osobně. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, zdá se mi, že moje největší životní přání smrsklo svou reálnou podobu do jedné věty. (Mimochodem, nedávno jsem viděla Václava Havla říkat v jednom dokumentu, že se jeho životní pocit smrskl do jedné věty: "všechno je divný" - což považuju za dokonalý duchovní vhled - nic není jen tak...) Původně bylo moje přání velmi rozvětvené o mnoha bodech a podbodech, ale ukázalo se, že se mi tahle rozvětvenost těžko vybavuje v ranním polospánku, kdy si vybavuju, proč že mám vlastně vstávat:) (viz motivační systém popsaný v minulém příspěvku).

čtvrtek 10. října 2013

Manuál pro spokojenější život

V minulém příspěvku o největším přání jsem byla dost stručná. Věděla jsem totiž, že mi to nedá a že budu zase potřebovat víc času, abych mohla shrnout své čtenářské zážitky propojené s vlastní životní realitou a sepsat si to, co se mi už dlouhou dobu městná na nejrůznějších útržcích papírů v nočním stolku. 

Jsou to nejrůznější poznámky o tom, jak naložit se životem, aby člověk mohl být na jeho konci tak nějak... spokojený. A samozřejmě, pokud možno, nejen na konci. 

pátek 4. října 2013

Největší přání

Asi před třemi lety se mě dokumentaristka Olga Špátová zeptala na to, jaké je moje největší přání. Snadná otázka, složitá odpověď. Olga tehdy chtěla natáčet pokračování dokumentární série, se kterou začal její otec, Jan Špáta. Chtěla zjistit, jestli se nějak proměnily hodnoty mladých lidí od dob komunistické totality. Překvapilo mě, jak mě ta otázka zaskočila. Od té doby se takhle ptám já ostatních a zjišťuju, že jsme na tom všichni podobně - ženeme se někam a nevíme kam, protože odpovědět na základní otázku našeho života neumíme. Přitom naše největší přání by měla být naše životní vize, se kterou ráno vstáváme a děláme, více méně, všechny činnosti během dne tak, abychom ji naplňovali... A jaké je vaše největší přání? :)

úterý 24. září 2013

Priority, priority

Největší škola timemanagementu nastane v okamžiku, kdy se člověk stane rodičem. Jeho "volný" čas se ze začátku počítá na minuty a to je zvlášť při prvním dítěti takový šok, že člověk nemá jinou šanci, než okamžitě přestat prokrastinovat a zásadně odbourat všechno, co je středně až málo důležité. Doporučovala bych všem managerským školám zařadit pár hodin rodičovské praxe. Myslím, že i můj pracovní život se po skončení opečovávacího období dost zefektivní. Když nechceme, aby miminko plakalo, čas je jen na to absolutně nejdůležitější. Kupodivu člověk za chvíli zjistí, že toho dělá mnohem víc, než kdy před tím, protože prokrastinací se zabije tolik času, že na důležité věci pak už nezbyde nic. Konečně jsem objevila kouzlo efektivity: tkví ve starém známém pořekadlu - člověk zjistí, co má, až když to ztratí. A to platí i o času - když jsem ho ztratila, začala jsem automaticky řadit priority a současně mě popohánělo vědomí, že věci není "kam" odložit. Dřív bylo kam něco posunout vždycky a tak se nikdy nic pořádně nezačalo. Nic není černobílé:)

Když jsem začala psát tenhle blog, slíbila jsem si, že ho budu psát vždy jen tehdy, když nebude nic důležitějšího na práci, nebude to především na úkor vztahů a bude mě to bavit. Prostě, že se nenechám vlákat do pasti "povinnosti", která se tam někde vzadu hned vynořila - aby blog  měl nějakou dynamiku, chce to pravidelně přispívat a to by byla povinnost navíc. Mám tak rozepsaných mnoho příspěvků, ale dokončím je, až když nebude nic důležitějšího a nemrzí mě to. Včera si například večer potřebovala promluvit kamarádka a já měla v plánu dokončit příspěvek o jedné skvělé knize... Příspěvek bude čekat dál. Věřím, že to pro mě má smysl i když budou sem tam delší proluky, jde mi hlavně o srovnání mých zacyklených myšlenkových toků a to může chvíli počkat.

Dovětek: v době, kdy jsem psala tento příspěvek (celkem asi pět minut) byla moje holčička podezřele potichu. Ticho vždycky znamená průšvih, a já opravdu nechápu, že jsem se to ještě nenaučila. Sundala si v postýlce plínku, pokakala se a spokojeně to rozmazala absolutně všude. Našla jsem ji, jak se nadšeně rochní ve svém díle. Takže prioritám zdar, blogu zvlášť.

neděle 15. září 2013

Poprvé v mém dětském pokoji s vlastním dítětem...

Každý, kdo měl to štěstí zažít pocit, kdy poprvé vstoupí do svého bývalého dětského pokoje v domě rodičů v náručí s vlastním dítětem, mi myslím může dát za pravdu. Je to dojemné i úsměvné zároveň. Dojemné, protože člověk vidí, kam dovedly všechny jeho dětské sny a plány, které si tu celé roky spřádal. Úsměvné z téhož důvodu. Vybavují se mi všechny pubertální probrečené noci, kdy jsem věděla, že v žádném případě nepřežiju bez "..." a všechny ty "bez" jsou někde dávno zapomenuty a teď tu stojím se zatím nejcennějším "výsledkem" všech mých snah - s malým dítětem, které čeká (v lepším případě) totéž, se stejnou vážností a neodbytností a já ho v tom všem budu, doufám, doprovázet. A pro mě z toho zpětného pohledu plyne poučení: netlačit na pilu. Kdykoliv jsem něco příliš chtěla a tlačila na to, nevyšlo to - za to vyšly jiné věci, které nakonec byly mnohem lepší. Život je nádhera a černá se občas mění v bílou:)

úterý 10. září 2013

Úvahy o výchově I. aneb kontaktní rodičovství vs. líný rodič a právo na vlastní život (manuál pro spokojeného rodiče a kojence)

Od okamžiku, co se mi narodilo dítě uplynulo už pár měsíců a tak mám za sebou i pár (desítek?) knih o dětech a výchově a hlavně xy dní a týdnů nových zážitků. Počáteční nadšení a zamilovanost už snad přechází do lásky a tak je s přibývající náročností péče o toho malého člověka těžší obnovovat síly. Teda takhle: začíná mě urputně pálit základní otázka: jak vyrovnat naše potřeby. Respektive, jak to udělat, aby se na potřeby dospělého nemuselo úplně rezignovat a dítě nebylo ukráceno. Protože šťastná máma znamená šťastné dítě. Na druhou stranu, mít dítě znamená vždycky oběť. (I když mnohem horší oběť je podle mě chtít dítě a nemoct ho mít - když dítě máme, celá oběť se bohatě vrátí prostřednictvím obohacení života, péčí ve stáří atd.). Jak ale tu pečovatelskou "oběť" nezmutovat do stavu, kdy se z dospělého stane zničená posluhovací loutka 24 hodin denně?

pondělí 9. září 2013

Bloggerky superženy?

Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem začala sledovat první blog. Jistá si ale jsem, že od té doby jsem narazila na mnoho pro mě zbytečných, ale co je překvapující možná ještě více inspirujících blogů. Pominu teď ty politicko-společenské, které jsou jasně smysluplné, a zmíním ty "mateřské" (a otcovské - ano, i ty existují a v pozoruhodné kvalitě), které tak nějak poslední dobou souvisí s mojí životní situací a tak mě prostě zajímají. Co mě překvapilo nejvíc, bylo to, že existuje jistý druh matek (a otců) s předponou super, kteří jsou neuvěřitelně sympatičtí, rodinu-milující, a jako by to nestačilo navíc ještě rukodělně šikovní, skvělí fotografové a do toho všeho často intelektuálové, často dokonce katolíci. O tom, že skvěle vaří a vychovávají svoje početné děti radši nemluvím. Nechápu, jak to zvládají, ale jsem za ně šťastná. Je pro mě osvěžující překvapení, že ne všichni rodiče jsou jen konstantně unavení a naštvaní (samozřejmě - to jsou i ti moji blogeři), ale minimálně na okamžik dokážou ze své náročné existence vytáhnout ty nejsvětlejší momenty a prezentovat je na webu tak, že člověk má chuť okamžitě počít čtyři děti, naučit se šít a upéct ten nejlepší čokoládový dort, aby idylka byla dokonalá. Možná je trochu zvláštní sledovat v podstatě cizí lidi a jejich potřebu svěřovat se internetu s tak soukromými věcmi jako co zažilo moje dítě, co čtu nebo co bylo k obědu, ale minimálně na mě to ve chvílích vyčerpání působí jako rajská hudba, i když vím, že je to tak trochu fikce. Ale představa, že existují spokojení rodiče ve spokojených domácnostech, s (aspoň někdy) uklizenými načančanými kuchyněmi, ze kterých se linou vůně, které tvoří dětství a rodinu je pro mě prostě pozitivní. Ráda si prohlížím, jak jim děti rostou, jezdí na výlety, kdo co nového četl, koho kdo pokřtil, kdo co ušil nebo uháčkoval a má z toho radost. I když vím, že je to jen část reality a že ta "náročnější" část prostě jen není vidět. Podle mě je ale důležité vidět a umět ukázat, že jsou i pozitivní věci ve všem tom rodinném chaosu a únavě, protože většina lidí mluví jen o nich. Že v tom černým jsou i bílé chvíle a člověk má právo si je naplno vychutnat.

čtvrtek 5. září 2013

Proč píšu blog?

Tuhle otázku řeším už měsíc. Blogů o politice, dětech, životním stylu, vaření, domácích pracích a třeba kosmetice je tolik, že nemá smysl přidávat další. Některé z nich se dají i číst:)  Já nemám skvělý foťák, jasné vyhraněné názory, které bych chtěla vysílat do světa ani přehled v houte couture. Proto navenek už měsíc nic nepřibývá, pouze v konceptech se mi množí nadpisy příspěvků a poznámky k nim. Nevím. Teda vím, ale nevím, jestli to A) není příliš nebezpečné svěřovat se světu se svým životem (jenomže já vlastně rozhodně nechci psát veřejný deník, spíš obecné úvahy, které se mě týkají) B) jestli to nevede k podivnému sebehodnocení jako u některých facebookových studií závislosti - člověk se pak vnímá podle toho, kolik palců dostal za tu či onu aktivitu a fotku a stylizuje se do něčeho, co vlastně není, čímž zapomene, co vlastně doopravdy je a co cítí. Má to však pro mě jedno razantní plus: sumarizace myšlenek, která mě posouvá dál a nenechává motat se v kruhu, což je od dětství můj oblíbený sport.

Co by člověk nejvíc přál svému dítěti?

Přemýšlím nad tím od těhotenství. Aby se dobře cítilo ve své vlastní kůži. A aby poznalo, že viditelný svět je odrazem neviditelného - neboli, že na světě jsou hlubší hodnoty, než které jsou vidět na první pohled a že kvůli nim žijeme. Chci se vyhnout všemu soupeření co a jak rychle moje dítě bude nebo nebude umět a na jakou školu bude přijaté. Už teď se vždycky divím, když mě (samozřejmě jen některé) cizí matky s triumfálním úsměvem nebo naopak zoufalým výrazem atakují s tím, že jejich dítě v tomhle věku dělalo to a to a moje to už dělá dávno (následuje zoufalství hraničící s tragédií) nebo, že to moje dítě nedělá zatím vůbec (triumfální blaženost olympijského vítěze na druhé straně nelze přehlédnout). Nechci, aby podávalo výkony, ale aby umělo žít, žít vztahy. K sobě, k ostatním, ke světu a společnosti. A taky, jako moje tajné přání, aby s ním byla v životě sranda (to bude muset zvládnout především tatínek, já beru věci asi příliš vážně (mám to, jak vidím při každé návštěvě prarodičů, asi hluboce zděděné) a proto jsem tak ráda ve společnosti svého manžela a doufám, že on vytvoří našemu potomkovi odlehčenější vzor, než jsem měla možnost mít já. Nedělám si iluze, že nastanou okamžiky a období, kdy si budu tajně přát, aby moje dítě vystudovalo medicínu a dělalo profesionálně balet, ale doufám, že to bude vždycky jenom tajně a že mě to vždycky brzy přejde a vzpomenu si na to, co jsem si pro něj přála před narozením. Teď jde o to, neudělat si z toho výkon.

středa 31. července 2013

Kdo jsem?

Jsem vášnivá nezkušená kuchařka i tápající intelektuál, jsem lačná po duchovních hodnotách i neschopná je žít, lačná vzdělání i líná číst, nemám ráda hraní si na něco a při tom se bojím nehrát, jsem idealistická i praktická, mám spoustu důležitých myšlenek a při tom většinou nemám co říct, jsem tradicionalista i modernista, chaotická i řád milující, nadšená hospodyně i bordelářka, jsem tanečnice i knihomol, angažovaná sociální a politická aktivistka, která nikdy nic pořádného konkrétního pro společnost neudělala, jsem na půl cesty od všeho, patřím všude tak trochu a nikam úplně...Mezi extrémy mě zajímá vždycky prostředek, mezi černou a bílou všechny ostatní barvy života a vztahů. Mám spoustu dobrých přátel a vlastně jsem teď pořád sama... Má smysl to nějak měnit? Není lepší využít té možnosti být uprostřed ke spojování... ale čeho a proč? A proč tohle psát na internet? Zajímá kromě mě ještě někoho, že život není černobílý a je potřeba to ustát? Ano, tak přesně tohle je obsah mých chaotických útržkovitých myšlenek mezi přebalováním, konejšením bolavých zoubků a žehlením poslední měsíce.

úterý 30. července 2013

Vyšla jsem z kina a začala psát blog.

La grande bellezza. Život. Kdo by ho nechtěl žít jako velkou nádheru. Všichni ho hledáme, já teď nově s malou dcerou. Jsem zvědavá, kam díky ní dojdu v hledání. A v žití. (Na děti Sorrentino, který natočil La grande bellezza, paradoxně zapomněl.)