úterý 24. září 2013

Priority, priority

Největší škola timemanagementu nastane v okamžiku, kdy se člověk stane rodičem. Jeho "volný" čas se ze začátku počítá na minuty a to je zvlášť při prvním dítěti takový šok, že člověk nemá jinou šanci, než okamžitě přestat prokrastinovat a zásadně odbourat všechno, co je středně až málo důležité. Doporučovala bych všem managerským školám zařadit pár hodin rodičovské praxe. Myslím, že i můj pracovní život se po skončení opečovávacího období dost zefektivní. Když nechceme, aby miminko plakalo, čas je jen na to absolutně nejdůležitější. Kupodivu člověk za chvíli zjistí, že toho dělá mnohem víc, než kdy před tím, protože prokrastinací se zabije tolik času, že na důležité věci pak už nezbyde nic. Konečně jsem objevila kouzlo efektivity: tkví ve starém známém pořekadlu - člověk zjistí, co má, až když to ztratí. A to platí i o času - když jsem ho ztratila, začala jsem automaticky řadit priority a současně mě popohánělo vědomí, že věci není "kam" odložit. Dřív bylo kam něco posunout vždycky a tak se nikdy nic pořádně nezačalo. Nic není černobílé:)

Když jsem začala psát tenhle blog, slíbila jsem si, že ho budu psát vždy jen tehdy, když nebude nic důležitějšího na práci, nebude to především na úkor vztahů a bude mě to bavit. Prostě, že se nenechám vlákat do pasti "povinnosti", která se tam někde vzadu hned vynořila - aby blog  měl nějakou dynamiku, chce to pravidelně přispívat a to by byla povinnost navíc. Mám tak rozepsaných mnoho příspěvků, ale dokončím je, až když nebude nic důležitějšího a nemrzí mě to. Včera si například večer potřebovala promluvit kamarádka a já měla v plánu dokončit příspěvek o jedné skvělé knize... Příspěvek bude čekat dál. Věřím, že to pro mě má smysl i když budou sem tam delší proluky, jde mi hlavně o srovnání mých zacyklených myšlenkových toků a to může chvíli počkat.

Dovětek: v době, kdy jsem psala tento příspěvek (celkem asi pět minut) byla moje holčička podezřele potichu. Ticho vždycky znamená průšvih, a já opravdu nechápu, že jsem se to ještě nenaučila. Sundala si v postýlce plínku, pokakala se a spokojeně to rozmazala absolutně všude. Našla jsem ji, jak se nadšeně rochní ve svém díle. Takže prioritám zdar, blogu zvlášť.

neděle 15. září 2013

Poprvé v mém dětském pokoji s vlastním dítětem...

Každý, kdo měl to štěstí zažít pocit, kdy poprvé vstoupí do svého bývalého dětského pokoje v domě rodičů v náručí s vlastním dítětem, mi myslím může dát za pravdu. Je to dojemné i úsměvné zároveň. Dojemné, protože člověk vidí, kam dovedly všechny jeho dětské sny a plány, které si tu celé roky spřádal. Úsměvné z téhož důvodu. Vybavují se mi všechny pubertální probrečené noci, kdy jsem věděla, že v žádném případě nepřežiju bez "..." a všechny ty "bez" jsou někde dávno zapomenuty a teď tu stojím se zatím nejcennějším "výsledkem" všech mých snah - s malým dítětem, které čeká (v lepším případě) totéž, se stejnou vážností a neodbytností a já ho v tom všem budu, doufám, doprovázet. A pro mě z toho zpětného pohledu plyne poučení: netlačit na pilu. Kdykoliv jsem něco příliš chtěla a tlačila na to, nevyšlo to - za to vyšly jiné věci, které nakonec byly mnohem lepší. Život je nádhera a černá se občas mění v bílou:)

úterý 10. září 2013

Úvahy o výchově I. aneb kontaktní rodičovství vs. líný rodič a právo na vlastní život (manuál pro spokojeného rodiče a kojence)

Od okamžiku, co se mi narodilo dítě uplynulo už pár měsíců a tak mám za sebou i pár (desítek?) knih o dětech a výchově a hlavně xy dní a týdnů nových zážitků. Počáteční nadšení a zamilovanost už snad přechází do lásky a tak je s přibývající náročností péče o toho malého člověka těžší obnovovat síly. Teda takhle: začíná mě urputně pálit základní otázka: jak vyrovnat naše potřeby. Respektive, jak to udělat, aby se na potřeby dospělého nemuselo úplně rezignovat a dítě nebylo ukráceno. Protože šťastná máma znamená šťastné dítě. Na druhou stranu, mít dítě znamená vždycky oběť. (I když mnohem horší oběť je podle mě chtít dítě a nemoct ho mít - když dítě máme, celá oběť se bohatě vrátí prostřednictvím obohacení života, péčí ve stáří atd.). Jak ale tu pečovatelskou "oběť" nezmutovat do stavu, kdy se z dospělého stane zničená posluhovací loutka 24 hodin denně?

pondělí 9. září 2013

Bloggerky superženy?

Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem začala sledovat první blog. Jistá si ale jsem, že od té doby jsem narazila na mnoho pro mě zbytečných, ale co je překvapující možná ještě více inspirujících blogů. Pominu teď ty politicko-společenské, které jsou jasně smysluplné, a zmíním ty "mateřské" (a otcovské - ano, i ty existují a v pozoruhodné kvalitě), které tak nějak poslední dobou souvisí s mojí životní situací a tak mě prostě zajímají. Co mě překvapilo nejvíc, bylo to, že existuje jistý druh matek (a otců) s předponou super, kteří jsou neuvěřitelně sympatičtí, rodinu-milující, a jako by to nestačilo navíc ještě rukodělně šikovní, skvělí fotografové a do toho všeho často intelektuálové, často dokonce katolíci. O tom, že skvěle vaří a vychovávají svoje početné děti radši nemluvím. Nechápu, jak to zvládají, ale jsem za ně šťastná. Je pro mě osvěžující překvapení, že ne všichni rodiče jsou jen konstantně unavení a naštvaní (samozřejmě - to jsou i ti moji blogeři), ale minimálně na okamžik dokážou ze své náročné existence vytáhnout ty nejsvětlejší momenty a prezentovat je na webu tak, že člověk má chuť okamžitě počít čtyři děti, naučit se šít a upéct ten nejlepší čokoládový dort, aby idylka byla dokonalá. Možná je trochu zvláštní sledovat v podstatě cizí lidi a jejich potřebu svěřovat se internetu s tak soukromými věcmi jako co zažilo moje dítě, co čtu nebo co bylo k obědu, ale minimálně na mě to ve chvílích vyčerpání působí jako rajská hudba, i když vím, že je to tak trochu fikce. Ale představa, že existují spokojení rodiče ve spokojených domácnostech, s (aspoň někdy) uklizenými načančanými kuchyněmi, ze kterých se linou vůně, které tvoří dětství a rodinu je pro mě prostě pozitivní. Ráda si prohlížím, jak jim děti rostou, jezdí na výlety, kdo co nového četl, koho kdo pokřtil, kdo co ušil nebo uháčkoval a má z toho radost. I když vím, že je to jen část reality a že ta "náročnější" část prostě jen není vidět. Podle mě je ale důležité vidět a umět ukázat, že jsou i pozitivní věci ve všem tom rodinném chaosu a únavě, protože většina lidí mluví jen o nich. Že v tom černým jsou i bílé chvíle a člověk má právo si je naplno vychutnat.

čtvrtek 5. září 2013

Proč píšu blog?

Tuhle otázku řeším už měsíc. Blogů o politice, dětech, životním stylu, vaření, domácích pracích a třeba kosmetice je tolik, že nemá smysl přidávat další. Některé z nich se dají i číst:)  Já nemám skvělý foťák, jasné vyhraněné názory, které bych chtěla vysílat do světa ani přehled v houte couture. Proto navenek už měsíc nic nepřibývá, pouze v konceptech se mi množí nadpisy příspěvků a poznámky k nim. Nevím. Teda vím, ale nevím, jestli to A) není příliš nebezpečné svěřovat se světu se svým životem (jenomže já vlastně rozhodně nechci psát veřejný deník, spíš obecné úvahy, které se mě týkají) B) jestli to nevede k podivnému sebehodnocení jako u některých facebookových studií závislosti - člověk se pak vnímá podle toho, kolik palců dostal za tu či onu aktivitu a fotku a stylizuje se do něčeho, co vlastně není, čímž zapomene, co vlastně doopravdy je a co cítí. Má to však pro mě jedno razantní plus: sumarizace myšlenek, která mě posouvá dál a nenechává motat se v kruhu, což je od dětství můj oblíbený sport.

Co by člověk nejvíc přál svému dítěti?

Přemýšlím nad tím od těhotenství. Aby se dobře cítilo ve své vlastní kůži. A aby poznalo, že viditelný svět je odrazem neviditelného - neboli, že na světě jsou hlubší hodnoty, než které jsou vidět na první pohled a že kvůli nim žijeme. Chci se vyhnout všemu soupeření co a jak rychle moje dítě bude nebo nebude umět a na jakou školu bude přijaté. Už teď se vždycky divím, když mě (samozřejmě jen některé) cizí matky s triumfálním úsměvem nebo naopak zoufalým výrazem atakují s tím, že jejich dítě v tomhle věku dělalo to a to a moje to už dělá dávno (následuje zoufalství hraničící s tragédií) nebo, že to moje dítě nedělá zatím vůbec (triumfální blaženost olympijského vítěze na druhé straně nelze přehlédnout). Nechci, aby podávalo výkony, ale aby umělo žít, žít vztahy. K sobě, k ostatním, ke světu a společnosti. A taky, jako moje tajné přání, aby s ním byla v životě sranda (to bude muset zvládnout především tatínek, já beru věci asi příliš vážně (mám to, jak vidím při každé návštěvě prarodičů, asi hluboce zděděné) a proto jsem tak ráda ve společnosti svého manžela a doufám, že on vytvoří našemu potomkovi odlehčenější vzor, než jsem měla možnost mít já. Nedělám si iluze, že nastanou okamžiky a období, kdy si budu tajně přát, aby moje dítě vystudovalo medicínu a dělalo profesionálně balet, ale doufám, že to bude vždycky jenom tajně a že mě to vždycky brzy přejde a vzpomenu si na to, co jsem si pro něj přála před narozením. Teď jde o to, neudělat si z toho výkon.