úterý 26. listopadu 2013

Životní vyznání lásky

Včera nám přišla sms, taková ta klasická - narodilo se miminko, časoprostorové údaje a poznámka o dobrém zdraví. Dostáváme jich v poslední době spoustu a já je mám tak ráda. Vždycky mi jde mráz po zádech. Tahle ale měla krátký dovětek: XY byla neuvěřitelná. Byla neuvěřitelná! Možná takových sms máte spousty, ale mě to nějak dostalo. V tu chvíli mi to připadalo jako největší vyznání lásky, které jsem zažila. Napadlo mě, že to je přesně to, jaká chci být pro svého muže - neuvěřitelná. A tak celý den přemýšlím, co to znamená být neuvěřitelná... Asi překvapovat svým chováním - v pozitivním smyslu. Dělat dobré věci, možná lepší, než by okolí čekalo.. Být víc statečná, víc altruistická, víc pečující, víc všechno... Jsou to samozřejmě ideály, ale mně osobně ideály pomáhají k vyšším cílům, potřebuju je. Takže teď zkusím překvapovat dobrým tam, kde by se to ode mně, unavené matky budící se po dvou hodinách celé noci, nečekalo. Třeba si nebudu stěžovat na ty noci (což neznamená, že o nich nebudu mlčet, ale prostě pozitivně). Nebo pomůžu manželovi s pracovníma věcma, které nestíhá, i když je večer jediný čas, kdy můžu dělat sladké NIC. A tajně si přát, že si o mě manžel v duchu řekne, že jsem neuvěřitelná:)

p.s. Moje zkušenost s partnerstvím je, že když je někde problém, jakkoli si myslím,  že je na druhé straně, musím vymyslet něco, co v té věci můžu změnit já - a - pak se ledy rozhýbou úplně "samy"...:)

úterý 19. listopadu 2013

Tašky, ne invaze tašek!

Taky máte všude tašky? Jako ale úplně všude - v kuchyni, v předsíni, ve skříních... Igelitky, papírové, látkové... V rámci projektu debordelizace a dopoledního hraní s miminkem jsme jich spočítali přes 200 papírových (já je prostě nevyhazuju, ale taky už pak na nic nepoužívám - leda na občasné dárky), v jedné polici přes 300 igelitových (a takových míst máme ještě v domácnosti několik) a látkových - většinou reklamních (žádnou jsem nikdy záměrně nekoupila) 67. Nechápu.
Poslední potravinářský řetězec u nás už tašky zpoplatnil a já slibuju, že budu nosit už jen látkové, stejně tak slibuju, že je budu pečlivě dávat manželovi a na nákup oblečení si budu brát velké kabely a tašky v obchodech odmítat... 
Početné pytlíky od zeleniny používáme jako pytlíky na odpadky, protože nám připadalo smysluplnější vyhazovat malý koš každý den, než nechávat v bytě tlít zbytky jídel delší dobu - a koš, do kterého se vejde akorát pytlík od zeleniny má akorát tak velikost na odpad za jeden den. Jen doufám, že jsou to rozložitelné materiály...
Uf! Hrůza!

neděle 17. listopadu 2013

Debordelizace nabírá na smyslu - pojďte do toho taky!

Někdy se stává, že věci na sebe krásně navazují a vypadá to skoro jako, že náhody neexistují. Minule jsem psala o očistě našeho domova od všeho, co jsem neměla rok v ruce, ale nedokážu to vyhodit. Začala jsem dávat tyhle věci do krabice, kterou jsem měla v úmyslu uložit do sklepa, abych se s věcmi snadněji loučila a trochu sama sebe ošálila - přece je ještě nevyhazuju. Teď jsem ale narazila na geniální možnost, jak je ještě smysluplně využít. http://www.rcletna.cz/ pořádá sbírku všech nepotřebných věcí - od nevypotřebované kosmetiky, přes bižuterii po nádobí - prostě naprosto všechno, co právě třídím!

Ruku na srdce, tak bez prostředků, abychom litovali darování věcí, které dlouho nepotřebujeme a které by se sice jednou mohly hodit (k čemu asi tak? až budou děti do školy na výtvarku potřebovat hadry, střepy nebo převlek na maškarní?), snad nebudeme. Stejně je lepší koupit pořádné věci, mít jich málo, než opak. A opravdu není lepší koupit dětem pořádný materiál na tvoření a na maškarní prostě něco ušít nebo podpořit bazar? Takže hurá na letnou...

pátek 15. listopadu 2013

Únava z mateřství - jak na ni

Když jsem moc unavená z celonočního vstávání a celodenního křiku a tmy téměř hned po obědě, mám co dělat, abych nebyla protivná. V takových chvílích mi pomáhá následující (a velmi se omlouvám všem dotčeným, pokud to budou považovat za příliš drsné, věřte, že s vámi velmi soucítím!):

1) připomenu si, jak bylo to naše andílátko vymodlené a jak dlouho jsme na něj čekali, jak strašná byla představa, že třeba nikdy nepřijde a i jen letmý pohled na diskuze o nemožnosti počít na všech možných portálech ve mě vyvolává strašné zoufalství těch časů... To tehdejší zoufalství je nesrovnatelné s tím, co zažívám po probdělé noci a prokřičeném dni, navíc to brzy skončí.

2) připomenu si, že to brzy skončí. Většina matek tříletých dětí si už ani nemůže vzpomenout do kdy se jejich děti budily...! Paměť je milosrdná a hlavně je to jen cca 365 dní, kdy je miminko miminkem - v životě, který trvá (snad:) kolem sedmdesáti let je to takový zlomek...

3) vzpomenu si na články o  rodičích, kterým zemřelo dítě (velmi  nimi soucítím) a v tu chvíli je mi jasné, že jakkoli náročné je moje (každé) dítě, je to úžasné a nejvzácnější a hlavní je, že žije a to štětí se nedá slovy vypovědět...

4) připomenu si černošskou chůvu z filmu Černobílý svět, která své svěřenkyni každý den tím nejněžnějším a nejláskyplnějším hlasem, který si umíte představit, říkala, že je tou nejúžasnější holčičkou na světě. Já té své říkám:  Jsi drahá vzácná milovaná, hodná a krásná.... Funguje to jako terapie pro mě a základ životního pocitu pro ni....

Co pomáhá vám? Tady o tom psala skvěle Kusanec...

čtvrtek 14. listopadu 2013

Debordelizace!

Čím jsem unavenější, tím víc mě štvou záplavy věcí, které na mě odevšad padají. Čím víc věcí máme, tím víc práce! Rozhodla jsem se proto pro projekt debordelizace. Každý den patnáct minut, šuplík po šuplíku a do Vánoc by to mohlo být. Dítě mám při tom na zádech v nosítku - na břiše už přes něj moc nevidím a po všem mi sahá, ale na zádech je to geniální - neplete se mi pod nohama a těch patnáct minut je to pro něj dobrá zábava. Pro samotnou debordelizaci mám jeden malý trik: zásadní problém, na který jsem hned napoprvé narazila byl, že jsem  s každou věcí strávila několik desítek vteřin přemýšlením - důvěrně známém téměř každému: to by se jednou mohlo... Úklid poličky s bižuterií tak netrval patnáct minut ale třikrát patnáct bolestných minut loučení a rozplývání se se "šperky", které toho už hodně zažily a třeba by ještě jednou... A dost. Dovedlo mě to k následujícímu rozhodnutí: krabice! Prostě jsem vzala krabici, do které uložím všechno, co už má svoje top časy za sebou a mám pocit, že to prostě nejde vyhodit, protože to je přece TA věc, kterou jsem si koupila/dostala TEHDY atd. No a tu krabici pak dám do sklepa, projdu tak celý byt od polic s jídlem, kuchyňskými věcmi po knihovnu a oblečení, vezmu do ruky každou věc a podle pravidla: "používám - zpátky do skříně", "nepoužívám - vyhodím", "nepoužívám, ALE - do krabice". Budu mít klidné svědomí, že o ty věci HNED nepřijdu, ale udělám si místo (někde dokonce i prázdné místo) a za rok, dva krabice projdu a uvidíme, jestli mi zaprášené a ze sklepa zvlhlé věci budou ještě tak milé, že nebudou moct jít rovnou do koše nebo někam, kde by ještě posloužily. 
Zatím jsem to udělala se skříňkou s kosmetikou, s drogerií a bižuterií a mám skvělý pocit. Polička v koupelně je najednou prázdná (před tím přetékala několika druhy zubních past, kartáčků, hřebenů, lahviček atd. - všechno se to vešlo do vyprázdněné skříňky) a mohla jsem tam dát krásný svícen. Ten klid, co na mě z té poličky sálá je (smějte se mi jak chcete, ale vyzkoušejte:) prostě k nezaplacení!

pátek 8. listopadu 2013

Nechtít všechno na 100%

Nejjistější cesta k tomu, jak být pořád nespokojená je chtít všechno na 100%. Především být šťastná na 100%, prostě pořád, při čistění zubů, v práci, při večeři - jinak to přece neplatí. Jenže tak to prostě nefunguje. (Jak dlouho mi trvalo tohle zjistit a jak dlouho mi ještě bude trvat převést to do praxe!) V životě zákonitě přicházejí náročnější dny a situace, díky kterým se hodně učíme. Kdybychom pořád jen pluli na obláčku štěstí, všimli a vážili bychom si toho vůbec? Celkem dlouho jsem se snažila o těch 100% ve všem a připadala si nedostatečně, když se to nedařilo. Potřeba stoprocentnosti často vede k přístupu všechno nebo nic. Buď budu mít uklizeno dokonale nebo to vůbec nemá smysl a tak podobně. V okamžiku, kdy člověk přijme nedokonalost života, pochopí, že i deset procent je víc než nula, že hezký večer po náročném dni je dostatečný k označení celého dne za "spokojený".

Poznámka katolíka: dokonalé je už to, že jsme a hlavně proč jsme. Nedokonalé provedení je součástí balení a chyba není na našem přijímači: naopak - k dokonalosti máme dojít na konci díky tomu, jak jsme celý život bojovali s nedokonalostí.

Poznámka matky a manželky: to, že dítě celý den brečí neznamená, že není moje štěstí, ale že jsme prostě měli náročný den. To, že manžel opět nechápe, že něco, co dělal už sto krát mě opět nepotěšilo, neznamená, že se máme míň rádi, ale že má v hlavě spoustu jiných věcí. Když nemám sílu uklidit dokonale, neznamená to, že nemám aspoň umýt dřez.

Poznámka ženy: to, že jsem někdy protivná neznamená, že jsem celkově nesnesitelná, ale že mám na čem pracovat. To, že sama sebe často zklamu neznamená, že jsem k ničemu, ale že se musím vždycky znova vzchopit. To, že se někdy necítím nejlíp a nejpřitažlivěji neznamená, že nejsem zajímavá, ale že jsem se málo vyspala.

Poznámka blogerky: to, že nepíšu častěji než jednou týdně snad neznamená, že nemá smysl psát vůbec:)

Atd.

pátek 1. listopadu 2013

Krátký dovětek (nejen) o volbách

Vzhledem k nejasným výsledkům předčasných voleb, které ovšem mohly dopadnout mnohem hůře (totalitarismus a extremismus naprostou převahu naštěstí nedostaly), si dovolím převzít jednu poznámku mého oblíbeného autora. 
Může pravda a láska trvale zvítězit nad lží a nenávistí? V tomto světě patrně nikoliv. Dovolte mi, abych odpověděl jako teolog: Vítězství pravdy a lásky je předmětem naší eschatologické naděje. „U lidí je to nemožné, ale nikoliv u Boha,“ čteme v různých souvislostech v Písmu. Ale tato naděje musí znovu a znovu oživovat naše hledání pravdy a čelit pokušení beznaděje.
Boj se lží a nenávistí, hloupostí a zlobou, korupcí a násilím asi nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy, až do poslední dechu, ho nesmíme vzdát.
(Viz Tomáš Halík: 2. října 2013 v rámci Festivalu vzájemných inspirací a inaugurace Místa Václava Havla (Václav Havel´s Place) na Georgetown University ve Washingtonu, DC)