sobota 29. listopadu 2014

Vánoční manuál

Je čas udělat chai latte a vytáhnout loňský "vánoční manuál" a pustit se do toho... Teda, čas ho vytáhnout byl už tak před dvěma týdny, ale kvůli nemoci mám "zpoždění". Mě to ale rozhodně nevadí, prostě to nějak bude - rozhodně stejně jako minulý rok - a ani asi nikdy v budoucnu nezvládnu vše, ale je pro mě dobrý pocit mít to sepsané. Tak tady je pro ty z vás, co potřebují inspiraci.

Zjišťuju, že jak jsem ve všem pořád začátečník, bez zaběhaných rituálů a tradic, proto se mi hodí něco jako moje vlastní manuály - pro různé příležitosti - těhotenství, porod, šestinedělí, rodinná organizace - teď aktuálně pro Vánoce. Už to nechci každý rok znova vymýšlet, dohledávat recepty, rozplánovávat a stejně se pokaždé znovu divit, jak jsem NA TOHLE mohla zapomenout. Tady je můj manuál pro u(pře)žití Vánoc. Třeba vám to taky k něčemu bude. Postupně ho budu ještě určitě pro sebe doplňovat s tím, jak si budu vzpomínat na další věci.

sobota 22. listopadu 2014

Kdo může za bacily?

Celá rodina je u nás už potřetí za sebou nemocná v průběhu několika týdnů. Mimochodem proto taky opět blog zeje prázdnotou - rodina mě potřebuje víc. Nemám ráda řeči typu, kdo nezažil - nepochopí, ale tady si nemůžu pomoct. Kdo nezažil vlastní nemoc s malým dítětem bez babiček, neví co to je. Zvlášť v případě, že je dítě také nemocné. No ale k jádru toho, na co si chci postěžovat. Kde se ty bacily berou, že jo? Samozřejmě je každá zodpovědný především za sebe. A nedá se vždycky ovlivnit všechno. Existují ale typy lidí, kteří prostě na druhé lidi kašlou. A to jak přeneseně, tak doslova. V neděli jsme byli po týdnu, kdy jsme byli konečně pár dní zdraví na křtinách. Byla jsem za kmotru, takže to byl pro mě krásný a důležitý den a nechtěla jsem si nechat ujít ani oslavu. Oslavu, na které bohužel byl jeden kašlající chlapeček a smrkající maminka. Moje duchapřítomné já mi říkalo, jakmile jsem zjistila, že jsou ti dva nemocní a že se ten malý vehementně objímá a dovádí s mojí dcerou, abychom se zbalili a odešli. Moje oslavychtivé já mi říkalo, ať nejsem tak prudérní, že nemůžu kazit oslavu svým odchodem a tak dále a tak podobně. Přeci jen, byla jsem ta kmotra, že jo. Takže jsem nakonec sama sebe i manžela přesvědčila, že ta smrkající maminka by toho kašlajícího chlapečka přece nechala doma, kdyby byl ještě infekční a že by přece URČITĚ nebyla tak nerozumná a nebrala ho mezi děti, kdyby byl nakažlivý.
No. Druhý den jsem se dozvěděla, že jeli na pohotovost a dostali oba antibiotika. A my se probudili nemocní. Respektive nejdřív dcera, od ní pak další den já, pak manžel. Třetí dvoutýdenní martyrium. Fakt skvělý. Já tomu prostě nerozumím. A rozhodně tohle druhým nedělám. Nechodím nikam, když jsem nemocná.  A příště už, přísáhám, odejdu hned, jak zjistím přítomnost nemocné osoby. Odkudkoliv. Ty vysílené nemocné dětské oči a totální odrovnanost mého organismu mi nestojí ani za nejdůležitější oslavu nevímčeho.
Jak řešíte tyhle situace vy? Odcházíte? A jak řešíte to, abyste si nepředali bacily v rodině všichni?