tag:blogger.com,1999:blog-1034955432614304839.post8582035859237837260..comments2023-09-13T06:09:18.630-07:00Comments on ŽIVOT NENÍ ČERNOBÍLÝ: Úvahy o výchově I. aneb kontaktní rodičovství vs. líný rodič a právo na vlastní život (manuál pro spokojeného rodiče a kojence)život není černobílýhttp://www.blogger.com/profile/15600092606476146744noreply@blogger.comBlogger4125tag:blogger.com,1999:blog-1034955432614304839.post-81585575536885198772013-09-26T13:45:03.791-07:002013-09-26T13:45:03.791-07:00Aha, takže tady máme jedno uspokoované dítko, kter...Aha, takže tady máme jedno uspokoované dítko, které ale stejně nechce být hlídáno, ač by dle chytrých knih mělo mít díky uspokojování dostatečnou jistotu a mělo by být tím pádem hlídatelené kýmkoliv? Myslím to v tom nejlepším slova smyslu - právě mi o tomtéž "problému" psala známá - s dvouletou holčičkou... Je možné, že potřebují zrovna tyhle dvě děti ještě víc času anebo se chytré knihy o attachment parentig pletou? Co si myslíte? Já zatím nic, znám oba případy a nemůžu posoudit, jestli za to může "uspokokojování" nebo prostě vrozené dispozice... Co pak máme dělat? Zdá se mi, že kompromis mezi oběma přístupy, resp. se čím dál víc kloním k tomu, že do půl roku uspokojovat bezvýhradně a pak začít s mírným zaváděním hranic - od okamžiku, kdy uvidím, že dítě chápe nejzákladnější vztahy událostí - příčina - následek: např. odejdu z místnost - brek, vrátím se - konec breku = chápe co způsobí co a je schopno se začít učit... ?život není černobílýhttps://www.blogger.com/profile/15600092606476146744noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1034955432614304839.post-72399474465699755542013-09-25T00:01:05.361-07:002013-09-25T00:01:05.361-07:00Jojo, tohle taky řeším. Dokonce jsem i hodně z výš...Jojo, tohle taky řeším. Dokonce jsem i hodně z výše zmiňovaných knih přečetla a taky mi to udělalo v hlavě pěkný guláš (jako nejvíc protiřečící mi přijdou právě A dost! oproti Vychováváme děti a rosteme s nimi-obě knížky dávají pádné argumenty a teď si vyber...) Dá se říct, že do teď (synovi je rok) jsem se snažila všechny jeho potřeby uspokojovat, ale začínám mít dilema ohledně toho, zda ho nechat hlídat cizím člověkem (a tak si konečně dopřát trochu času pro sebe) nebo ne, protože to špatně snáší. Klasický případ, kdy potřeby dítěte a rodiče jdou proti sobě a já jem mezi nimi jako mezi mlýnskými kameny... Magdahttps://www.blogger.com/profile/12412664992292162505noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1034955432614304839.post-44562292091333481392013-09-15T12:35:18.659-07:002013-09-15T12:35:18.659-07:00Ano, to psala J. Prekopová... Dětem asi bohužel st...Ano, to psala J. Prekopová... Dětem asi bohužel stojí za to i mnohem menší "divadlo" a je důležité je na to nenaučit v počátku. Já jsem to už asi bohužel prošvihla - nechtěla jsem, aby dcera vzbudila manžela a tak jsem jí dávala hned napít, když se začala mrskat, čímž jsem ji asi nechtěně úplně probouzela a naučila ji tak pít v noci a intervaly se pak začaly zkracovat a teď se narozdíl od prvních tří-čtyř měsíců budí několikrát za noc... Jak ale poznat, zda to je "ego", jak píšete, nebo skutečná potřeba hladu, jistoty... Velmi se mi líbí teorie, že dítě dojde k pozitivnímu světonáhledu a sebevědomí skrze poznání, že svět je dobrý, protože plní jeho potřeby, ale sále nevím, kdy je dobré to utnout...život není černobílýhttps://www.blogger.com/profile/15600092606476146744noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1034955432614304839.post-39105272892966276712013-09-14T05:05:23.212-07:002013-09-14T05:05:23.212-07:00Zajímavé zamyšlení. Já jsem se také zamyslela... a...Zajímavé zamyšlení. Já jsem se také zamyslela... a snažila si vzpomenout, kdy jsem přestala reagovat na každé zakňourání. V první řadě chci říct, že mě už kolikrát napadlo, že ten zásadní rozdíl mezi miminkem a malým dítětem je v tom, co chce. POkud miminko požaduje základní životní potřeby (hlad, zima, plenky), je podle mě nutnost se mu věnovat. A to co nejdřív. Ale v okamžiku, kdy se začnou vystrkovat růžky požadavky jeho ega, a to u dcery začaly brzo (a myslím to nebylo spojené s tím, že chápala Já, už si to nepamatuji), tak tam jsem byla velmi opatrná. Kdesi jsem četla, že za všemi těmi věcmi, které děti chtějí, bývá kolikrát jen několik základních požadavků: ujištění se, že jim nasloucháme, nebo strach z něčeho apod. Respektovat jejich potřeby bychom měli vždycky, ale myslím, že když chtějí nějakou hračku, nemusí vlastně chtít tu hračku. Chápete? Prostě si třeba jen potřebují s něčím hrát, poznávat něco nového. Já jsem třeba s dcerou musela začít vlastně už v porodnici... plakala a já ji šla hned nakojit. Ale pak se ukázalo, že ten její pláč nemá s jídlem (ani s plenkami apod.) společného, že když jsem ji dala, bolelo ji bříško, pila strašně moc. Chtěla prostě jen dudlit, mít něco v puse. Naštěstí to pochopily dvě sestřičky nezávisle na sobě už v porodnici. A tak jsem často chodila s plačícím dítětem v náručí a učila jsem se ji utišit jinak než jídlem, protože to ji dobře nedělalo. A tu cestu jsme našly. I ve spánku, když se zavrtěla a začala poplakávat, stačilo ji chytnout ručičky, kterými mávala kolem, opět jemně přitisknout k tělu, říct konejšívé šššš a ona spala dál. Vždycky mi v noci spala dobře. Proč ji hned brát do náruče a tak i budit? Líbilo se mi, jak v jedné knížce popisovali, jak malé dítě, které spí v jiné místnosti, než matka, vnímá příchod matky po zaplakání... světlo, zvuky... velké drámo. Prý kdo by se pak každou noc nebudil a nečekal na takové divadlo? :-))Anonymousnoreply@blogger.com