Moje největší přání

Do třetice všeho dobrého na téma největší přání, tentokrát konečně více osobně. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, zdá se mi, že moje největší životní přání smrsklo svou reálnou podobu do jedné věty. (Mimochodem, nedávno jsem viděla Václava Havla říkat v jednom dokumentu, že se jeho životní pocit smrskl do jedné věty: "všechno je divný" - což považuju za dokonalý duchovní vhled - nic není jen tak...) Původně bylo moje přání velmi rozvětvené o mnoha bodech a podbodech, ale ukázalo se, že se mi tahle rozvětvenost těžko vybavuje v ranním polospánku, kdy si vybavuju, proč že mám vlastně vstávat:) (viz motivační systém popsaný v minulém příspěvku).

Ta věta, jakkoli může působit banálně, zní: moje největší přání je, aby se se mnou měli ostatní dobře. Je to velmi zakamuflované, ale opravdu to snad vystihuje i všechno následující (podle hesla neklást si cíle, ale cestu jako cíl): být dobrým člověkem ve všech životních situacích, vést plodný život s altruistickým přesahem, vytvářet příznivé podmínky pro život mé rodiny, aby se všichni její členové mohli dobře cítit, vnášet do života klid, nadhled, humor, příjemné věci (i kdyby jen domácí voňavé koláče), do sporů vnášet smíření, do povrchností hloubku. A dále: být dobrou manželkou a matkou, kamarádkou, kolegyní, pracantkou, cítit se dobře ve své kůži.

Taky s tím souvisí zdánlivě sobecká záležitost: umět se sama mít dobře a hlavně umět si to SAMA zařídit - nečekat až to udělá někdo jiný, protože to se většinou (nikdy?) nestane. Tohle je možná paradoxně pro mě úplně nejdůležitější, protože všechny tyhle řeči jsou k ničemu - nejvíc působí "nakažlivost" emocema, vlastní "příklad" (rozhodně na čem pracovat:). Beru to podle sebe - nejlíp se cítím s lidma, kteří se sami cítí dobře. A dále: opravdu vidím, že já, jako dítě své matky, se nejčastěji cítím podobně, jako to znám od ní, ač už spolu přes deset let nežijeme v jedné domácnosti. Čili všechny "řeči" mých rodičů byly sice hezké, ale často v opozici k tomu, jak se cítili (a je vidět, že já jsem taky velký teoretik:), nicméně podstatná je praxe - ta je nakažlivá... Takže zpět: (naučit se) cítit se dobře, aby se cítili se mnou dobře ostatní a tím přispět světu. Celé to vychází z toho, že jediné, co můžu na světě změnit, jsem já sama. Neovlivním světovou politiku, ale můžu trochu ovlivnit své nejbližší okolí svým vlastním životem. Nic víc, nic míň.

Poznámka závěrem: Zvlášť milující muži neumí číst z očí a paradoxně milované ženy právě toto stále naivně očekávají (jak krásně popisuje slavná a skvělá kniha a "povinná manželská bible" Johna Graye Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše). Mám zkušenost, že můj manžel potřebuje naprosto konkrétní návod k tomu, co má dělat, aby mi udělal radost. Moje cena za to sice je, že nic není překvapení, na druhou stranu, když už to polopaticky naservíruju, mám téměř zaručeno, že mi snese modré z nebe (čti koupí oblíbený zákusek, časopis nebo pohlídá miminko). Takže umět si sama zařídit, aby mi on zařídil, že se budu mít dobře:)

p.s. Kytku umí koupit i sám, o tu bych si ani nikdy neřekla, jsou jisté hranice, že:), nicméně poslední dobou chodí s historkou: dneska jsem ti chtěl koupit kytku, ale nekoupil, ušetřili jsme a ještě párkrát a můžeš si koupit něco velkého:) No:) Já to asi beru:) Asi.

p.s. II. Své přání bychom měli mít spojené s nějakou osobou, aby se nám ulehčilo jeho vybavení pouhou vzpomínkou na tu osobu. Budete se smát, ale pro mě je to, mimo jiné, Marek Eben. Jeho laskavý humor, za kterým stojí zvládnutí náročné rodinné situace, jeho inteligence - především ta sociální i to, že je praktikující katolík. Prostě, když si na něj vzpomenu, třeba na jeho úvody ke karlovarským filmům,  všechny jeho rozhovory, způsob, jak lidi poslouchá, jak se ptá... mám dobrý pocit a to je asi to, co bych chtěla, abych vytvářela v ostatních.