Kolik rodičů, tolik výchovných přístupů. Co se batolat týká, možná je lepší mluvit o způsobech přežití, než o výchově. V okamžiku, kdy si dítě začíná uvědomovat možnosti světa, chce je zkoumat a je s ním k nevydržení, když se mu v tom snažíme zabránit. Já osobně přesně proto moc nevěřím na období prvního vzdoru a vzteku, které má začínat podle psychologů až kolem roku a půl, spíše dvou. Zdá se mi, že vzdor je přirozenou reakcí dítěte už mnohem dříve - možná od narození, ale prostě vždy v okamžiku, když svět klade jeho potřebám příliš velké překážky.
Já jsem založením spíše typ tíhnoucí k tzv. "kontaktnímu" rodičovství, v poslední době mi to ale nějak začalo přerůstat přes hlavu. Respektive řešení, zda si tím kontaktním přístupem nezadělávám na problém a zda bych to neměla pozměnit, když už je dceři rok. U malého miminka jsem neměla moc pochyb - krmit, kdy si řekne, reagovat na jeho pláč - ač mi to okolí (čti babičky) vyčítaly a radily vyřvávací klasiku. Zvykne si na to, rozmazlíš ho, jen počkej (zajíci?). Jenže, pak, když byly s dítětem chvíli samy, když jsem odešla třeba jen do jiné místnosti - ejhle - když zaplakalo, hned běžely a bavily ho atd. Právě:) Mám totiž takový soukromý názor, že ve výsledku se způsoby rodičovství a přístupu k miminkům a malým dětem (když samozřejmě škrtneme extrémy na obou stranách) zase tak moc od sebe neliší. Jde spíš o boje v teoretických rovinách, ale praxe se dost prazvláštně sbíhá na podobné cestě. Ano, jsou militantní vyznavači toho či onoho, ale například ani strašně důsledný kontaktní rodič někdy nemá sílu reagovat okamžitě a sto procentně na potřeby svého dítěte a stejně tak "přísný" rodič většinou nenechá svoje dítě brečet bezmocně moc dlouho. Jasně, jedni tvrdí, že je zásadní rozdíl mezi tím dítě nosit v šátku, dokud je malinké, spát s ním v posteli, kojit na požádání atd. a mezi striktním režimem. Ale dost často i ta druhá strana dá dítěti napít, když opravdu brečí, zvedne ho z kočáru, i když nevlastní šátek a tak ho má u sebe tak jako tak. Nechci tím stírat rozdíly, určitě jsou, ale chci zmírnit napětí mezi oběma tábory - ony ty rozdíly nejsou v praxi zase tak velké.
Ale zpět k mému záměru a manuálu na spokojené batole. Po těchto úvahách jsem přes to všechno začala zkoušet "vychovávat" své roční dítě ve smyslu tohle nesmíš, teď mě chvíli nech atd. Částečně to bylo i pod tíhou okolí - musíš ho naučit poslouchat - znáte to. Jasně, můj cíl je mít hodné dítě, ale zřejmě cesta, kterou se k tomu dostat se nebude (opět dost možná jen teoreticky) úplně shodovat s tím, jak by si to okolí představovalo. Pokusy, které jsem dle rad zkoušela byly hezké, nicméně nikam nevedou - aspoň ne u nás - leda tak k větší nespokojenosti dítěte. A tak jsem si zase trochu zapátrala, početla si a našla podporu svých přirozených tendencí, čímž se mi dost ulevilo. Opravdu dost!
A tady je sedm mých úvah, tipů a poznatků.
1. Ano, nejen malému miminku má smysl plnit všechny potřeby, aby získalo pocit, že svět je dobrý. Má cenu (a velkou) pokračovat v tom až do zhruba tří let. Otázku, která každého přirozeně hned napadne - "cože, nebude rozmazlené?", si nechme nakonec.
Prakticky to vypadá tak, že se rodič nechá dítětem vést. Znáte to, dítě má pořád nějaký program - pobíhá sem tam, manipuluje s věcmi, které mu přijdou do cesty, vyndavá, zandavá, hází, trhá atd. A náš (můj) úkol jako rodiče je dělat mu jeho program bezpečným, zařazovat inspirativní prvky hry, ale nechat, ať si dělá, co potřebuje a hlavně co nejméně zakazovat. Mám to vyzkoušené - jakmile se takhle chovám, neslyším kňourání za celý den ani jednou. (Jasně, proč by taky dítě brečelo, když má všechno, co chce, že.) Takže teď je ještě potřeba zdůvodnit, jak to, že při takovém postupu nevyroste z dítěte rozmazlený fracek a kde jsou ty slavné hranice. Předem ještě říkám, že jsem rodič začátečník a tohle mi prostě vnitřně sedí, ač nemám samozřejmě žádnou záruku, jak to nakonec dopadne, takže je to prostě můj "hokus-pokus", který je ale vyčtení u odborníků a v souladu s mou tzv. "intuicí", takže víc už dělat nemůžu:).
Podle Zdeňka Matějčka, slavného dětského českého psychologa, je vzdor malých dětí pouze fyziologická reakce - což je naprosto radikálně odlišné od pojetí vzdoru jako "schválnosti", kterou nám dítě dělá, aby nás zlobilo nebo kterou dělá, protože má "špatnou/vzteklou/apod." povahu. NE! Je to jen a pouze nevyspělost nervové soustavy a jako takovou je potřeba ji brát (podrobně v Matějček, Z.: Co kdy jak ve výchově dětí. Portál). Tohle pojetí nám může zásadně ubrat z naštvání, proč zrovna naše dítě je takové. Prostě mu nervová soustava zatím nedospěla do fáze, kdy by zvládla reagovat na frustraci přijetím. Nejvíc tomu pomůžeme, když budeme právě my sami reagovat klidně.
2. Dítě podle Naomi Aldort prostě potřebuje především cvičit pocit - "rodiče mi rozumí, svět je dobrý". A toho se dosáhne výše popsaným přístupem. Hranice podle ní nastavuje realita sama (fyzické - např. silnice, na které se nesmí běhat, zásuvky, do kterých se nesmí strkat prsty atd.) a nemá smysl přidávat další hranice (naše slavné "nenene" na každou druhou věc - např. voda se nejele po zemi), ale spíš je přetvářet v "bezpečné ano" (voda se může lít ve vaně co hrdlo ráčí). Z většiny NE se totiž dá kreativně udělat bezpečně ANO a dítě se pak lépe srovná s hranicema, které musí opravdu dodržet. Když sto krát za hodinu uslyší naše "nenene", pak se to míjí účinkem, když to bude slyšet jednou, za to zcela důsledně, pak je šance, že ho to nemine. Proto je dobré nacvičit si jiné komunikační postupy - neříkat moc často "ne" (pokud se opravdu nejedná o nutný zákaz pro bezpečí atd.), ale říct například: "Pozor! Jinak to uděláme, hele..." a ukázat, že mlátit tatínka ovladačem není žádoucí, zatímco pohladit hezky tatínka nebo neškodně mačkat tlačítka na ovladači je mnohem více fajn. Vlastně se to shoduje s principem "cadre", o kterém se píše v knize A dost!. Nastavit jasné hranice (o což se do velké míry stará realita sama) a pak nechat žít. Jistě, ze začátku je to celkem náročné na rodiče - muset stále něco kreativního vytvářet, běhat za dítětem atd., ale pokud je to opravdu tak, že tím dítěti vytvoříme bezpečnou základnu v přijetí světa jako dobrého a tím i sebe sama, má to smysl. A později už budeme mít práce méně (a kdo říkal, že rodičovství bude bez práce?). Naomi jde ještě dál a tvrdí, že naše dítě nebude rezignované, frustrované a netvůrčí až bude dospělé. No, ráda bych tomu věřila. Na druhou stranu nevím, zda děti, které slyší často ne a rodiče je učí si hrát samy atd., jsou frustrované a rezignované. Takových lidí je kolem mě ale dost, takže něco na tom asi bude - tuhle výchovu přece naši rodiče používali běžně. Ale černobílé to nebude, určitě záleží i na genech, prostředí v rodině atd.
Každopádně já v současnosti zkouším tuhle cestu - z většiny ne udělat bezpečné ano a naplno být s dítětem, plnit jeho potřeby. Přibírat ho do všeho, co dělám. Takže při úklidu vyfasuje hadřík a při vaření hrst špaget a hrnec na zemi a zdá se, že to celkem funguje. Rozhodně více, než když jsem ty věci dělala "sama" a dítěti, které se zoufale snažilo mi brát věci z rukou dokola opakovala nenene. Je v dětské přirozenosti, že chce zkoumat, dělá si z reality "laboratoř", která ho učí a nemá smysl mu v tom bránit. Všechno sice trvá déle (mnohem déle), ale je to nakonec hotové na rozdíl od situace, kdy jsem se snažila něco udělat a po chvíli dětského kňourání (řevu) to vzdala a nebylo nic.
A jak je to s těma hranicema? Podle slavné knihy Respektovat a být respektován, podle projektu Nevýchova i podle Naomi Aldort je dobré nestanovovat příliš mnoho hranic, spíše se nechat vést realitou, která je sama staví, čímž dítě vedeme k zodpovědnosti (když to chce po něm reálný svět, ne mocenský autoritářský rodič, bude pak mít tendenci ke zvnitřnění daných pravidel a provádění i bez rodiče, protože bude chápat smysl - že bez toho věci nefungují). Velmi záleží i na způsobu, jakým hranice stanovujeme - vše by se mělo nějak vysvětlit, dát možnost reakce, dialogu, nechovat se k dítěti tak, jak bychom se nechovali k dospělému - štěkat na něj povely, ponižovat, vzdychat (a tak dále a tak podobně - velmi podrobně jsou tyto komunikační techniky popsány v Respektovat a být respektován - vrátím se k nim, až mi dítě trochu povyroste - pro batole postačí základní respekt a láskyplná komunikace).
A jaké konkrétní hranice potřebuje batole? Podle předchozího by se totiž skoro mohlo zdát, že teda téměř žádné, ale když si to člověk konkrétně vyjmenuje, vidí, že je jich dostatek:)
Jedna skupina hranic vyplývá z denního režimu a fyziologických potřeb - někdy je potřeba jíst (na určitém místě), někdy spát, někdy jít ven a pak zase zpátky domů.
Další skupina hranic je opět kladena fyzickým prostorem - na silnici se neběhá, do zásuvky se nesahá, na horké věci rovněž. S horkými předměty (od trouby přes hrnky, topení po kamna) je ideální způsob sáhnout na ně dítěti ručkou společně s dospělou rukou (a samozřejmě hned ucuknout, aby se nespálilo!). To většinou způsobí, že se předmětu dítě podruhé vyhne. U nás to funguje.
Třetí skupina hranic je tvořena vztahy a respektem k druhým - do druhého člověka se nebouchá, nekouše, nekřičí atd., o věci se prosí a děkuje. Batole by se mohlo učit chvíli počkat samo, zvlášť když dospělý jí nebo vykonává nějaké své důležité potřeby.
V poslední řadě jsou tu nástavbové hranice, kterých si nejsem jistá, zda bychom toho po dítěti nechtěli přespříliš (a spíš si myslím, že je to bez autoritářského přístupu, kterému nefandím nemožné). Umět si hrát samo - neboli dospělému dát pokoj. Spát samo. Usínat samo. Tohle jsou věci, ke kterým saháme většinou proto, že jsme my sami příliš unavení a dítě přerostlo přes naše hranice... Někdy se nedá nic dělat, ale je asi dobré zkusit nejdříve jiné řešení (chodit dřív spát apod.).
3. V okamžiku krize - když už dítě brečí (komu se nevzteká batole x krát denně, ten ho nikdy neměl:), je podle Naomi dobré zachovat následující postup, který se mi taky osvědčuje:
3.1. krizím předcházet /každý rodič plus mínus ví, co jeho dítě rozčiluje, tak by tomu měl předcházet a nedělat to. U nás je to zcela konkrétně například, když si dám něco sladkého a odmítám to dát i malé slečně, nebo když vařím a nedám jí do ruky vařečku atd. atd. atd.)
3.2. Když už krize nastane, nešlo se jí vyhnout, pak je dobré chytit dítě (aspoň za ruku, když kolem sebe kope a nedá se vzít do náručí) a verbálně pojmenovat a uznat jeho pocity. Například "táta odešel, jsi smutná. Já jsem taky smutná, táta zase večer přijde". A vydržet cca 3 minuty, než brek přejde.
Co rozhodně nedělat: nenechat se vytočit (dítě to nedělá schválně), nereagovat na něj vztekle, nedocházet od něj - nenechávat vyřvat samotné v místnosti, neodvracet obličej, nepřecházet jako že to vůbec nevidíme.
3.3. Snažit se co nejdříve přeorientovat pozornost - na cokoliv. To stejné platí u výše zmíněného "z většiny ne lze udělat bezpečné ano". Když začne dítě trhat knihy, rychle mu přišoupnout hromadu starých časopisů, když brečí ve vzteku, začít mu po uznání a pojmenování pocitů ukazovat auta z okna nebo prostě cokoliv, o čem víme, že ho většinou zajímá.
3.4. S tím souvisí i to, že by člověk měl mít stále připravený program v hlavě, aby v okamžiku krize, či při jejím náhlém předcházení mohl hned zareagovat. Já to mám v hlavě nastavené tak, že se dá kdykoli začít s jakýmkoli z následujících dětských "vyučovacích" předmětů:
- hudebka (zpíváme, tleskáme, pustíme CD atd.),
- výtvarka (kreslím dceři na papír, ona se dívá, sama taky čmárá),
- tělocvik (od lezení do schodů, přes hru na "já tě chytím" po různé vyhazování do vzduchu atd.)
- český jazyk (čtení knížek, ukazování různých věcí a pojmenovávání atd.)
- pracovní výchova (stavění z kostek, trhání papírů atd.)
- dramatická výchova (ušila jsem plentu, která se pověsí mezi futra, uprostřed má vystřižený čtverec - jako pódium, kde hraju s maňásky)
- odejít ven
Když už se ovšem dítě setká s hranicemi, je nutně naprosto rázně a důsledně vyžadovat dodržení. NA silnici se nechodí, do zásuvky nesahá, nože a nůžky jsou jen pro dospělé.
4. Co je ještě podstatné, je dávat větší důraz na pozitivní zpětnou vazbu, než negativní. Když dítě sto krát za den uslyší, že je vám s ním hezky a jen pár krát, že se vám nelíbí, co vám dělá, bude mít tendenci postupně víc a víc, aby vám spolu bylo hezky. Tento předpoklad vychází z teorie, že děti jsou v základu dobré, což se ztotožňuje s mým vnitřním pocitem. Nemám moc ráda, když maminky říkají, že jejich dítě je podlé, zákeřné a musí se mu utnout tipec. Podle Naomi je to přesně jen nezvládnutá emoce, kterou se dítě snaží dát najevo touhu po kontaktu, bezpečí... Emocionálně naplněné dítě nemá důvod zlobit (pokud tedy změníme své vnitřní nastavení a nepovažujeme za zlobení, když leje vodu po podlaze, ale přeneseme ho do vany a necháme ho lít co potřebuje do sytosti). Zlobením se myslí spíše agresivnější projevy, kousání, škrábání druhých lidí atd. Tam už je důvod hledat, kde je dítě nenaplněné (a samozřejmě brát to s rezervou, ne každé bouchnutí od dítěte znamená frustraci, jen když je to tendence výrazná, opakující se a dlouhodobá).
5. Je také dobré učit dítě vcítění se. Tedy popisovat často a jednoduše svoje pocity a ptát se ho na jeho. Tím se to vciťování a pochopení druhého krásně nacvičí. To mi připadá hodně inspirativní. Například: to mám radost, teď jsi mě potěšila, teď jsem unavená, teď se těším, jak se cítíš ty? A tak dále a tak podobně - běžný den skýtá nepřeberné množství situací, kde se to dá cvičit (a podle mě to rozvíjí i dospělé - rozhodně já například nejsem zvyklá vyjadřovat své pocity - ani si je moc uvědomovat a tohle je úžasný způsob, jak se to ještě zkusit naučit!).
6. Další důležitá věc je jít příkladem. Stokrát omílané, ale o to víc pravda. Chci-li naučit dítě být milé, musím být sama milá. Chci-li, aby umělo poprosit, sama ho musím prosit (a všechny okolo). A to už od mala, i když to nedokáže ještě říct (ale dokáže například udělat znak ručičkami - moje kamarádka to s úspěchem praktikuje a je to moc roztomilé, moje holčička umí zatím jen znak pro mlíčko a pár zvířátek). Když nechci, aby bylo dítě vzteklé, nemůžu sama reagovat vztekle - na něj, ani na manžela. Když nebudu chtít, aby sedělo u počítače, budu se ho muset sama částečně vzdát (nebo to přijmout). Chci-li, aby uklízelo, budu muset udržovat uklizený byt.
7. Poslední věc, která je skvělá na "výchovu" batolete, je naplnit mu den jasnými krátkými "povely" na úrovni jeho pochopení. Tím se cvičí v "poslouchání" nenásilně. Například u nás teď jedou tyto: "Ham!", "Hop!", "Pojď!", "Dej!", Pusinka!", Pozor!", "Počkej!", Pohlaď!", "Plínka!" atd.
S tím souvisí i vytváření řádu, aby se dítě cítilo bezpečně a vědělo, co kdy následuje. Dodržovat určitý řád a denní režim není rozhodně na škodu.
Více a podrobněji si počtěte například zde:
Respektovat a být respektován: principiálně se tato metoda shoduje s výše popsaným, ač kniha je spíše pro starší děti.
http://www.nevychova.cz/blog/ja-se-tu-s-vami-bojim-1-dil/
Matějček, Zdeněk - všechny tituly
Rebeca Wildová: Co od nás děti potřebují
A ZDE MALÉ SHRNUTÍ (které si můžete jako já vytisknout, vybarvit (haha), doplnit o svoje moudra a dát na ledničku). A budete-li mít chvilku času, do komentářů mi prosím určitě napište, jaký návod na spokojené batole máte vy? S čím souhlasíte a s čím ne? Co se osvědčilo vám?
MANUÁL PRO SPOKOJENÉ BATOLE
1. Plnit batoleti jeho potřeby a zvnitřnit tak jeho základní životní pocit, že svět je dobrý, ono je přijímáno a milováno. Důvěřovat dítěti, respektovat a následovat ho.
2. Hranice nevytvářet zbytečné, z většiny ne kreativně přetvořit bezpečné ano. Používat místo "nenene" jinou frázi např. "Pozor! Jinak to uděláme..." a ukázat jaké chování je pro všechny ok.
3. Řešení krizí:
- předcházet jim
- při vzteku, breku - reagovat klidně (!) a pojmenovat jasně jeho pocity a uznat je tělesným objetím apod.
- přeorientovat pozornost, mít okamžitě vždy v záloze program (otevřít okno, hudebka, výtvarka, tělocvik apod.)
4. Zdůrazňovat pozitivní zpětnou vazbu před negativní (často chválit - ale ne výkony, nýbrž "bytí" - např. je mi s tebou krásně, jsi moje zlatíčko...).
5. Učit vcítění se - často v různých situacích během dne pojmenovávat svoje pocity a ptát se na pocity dítěte.
6. Jít příkladem. Ve všem. (Chování, vztahy, slovník, životní styl, jídlo, úklid...)
7. Nácvik jasných povelů, vytváření srozumitelného světa a řádu.
Hmmm, klobouk dolů...Určitě souhlasím,nejvíc s tím jitím příkladem (dítě je dokonalá kopírka!), předcházení krizím (hl. připravit dítě na konec jeho oblíbené činnosti a nekončit ji rychle (jdeme z hřiště, končíme hru a jdem se oblíkat), protože to u nás bylo největší rozbuškou), pozitivní hranice... O teorii vcítění se hodně píše J. Prekopová, v jejím pojetí výchovy jsem se našla, proto už jsem ani další knihy nečetla (přiznám, že jsem líný rodič :-) ). Taky zmiňuje určitý návyk na stereotyp a rituály, že se během dní jednotlivý činnosti opakují a dítě se pak cítí bezpečně, to se mi osvědčilo hodně, už u malých dětí, i když jsme vlastně prvních pár měsíců toho moc nepodnikali a byli hodně doma. Už od porodnice vlastně, jídlo - hraní - při náznaku ospalosti uložení k spánku a tak dokola, večer koupání - mazání - jídlo - spánek ( i když není dobrý děti koupat každý den, v rámci rituálu jsme prostě malou na pár vteřin vložili do teplý vody bez jakýchkoli přísad, namazali atd, pochopily obě hned, že po koupání následuje dlouhé spaní, tak obě holky vlastně od začátku spaly celou noc (těch šest hodin) bez scén, nevím, jestli díky tomu, nebo prostě proto, že jsou takové :-). Zpočátku, třeba v tom prvním týdnu po porodu, když ještě nevěděly, že je den nebo noc, jsem je občas viděla, že se v noci probudily a klidně koukaly, tak je stačilo jen pohladit a ony zase usly. Nikdy jsem neměla pocit, že je o něco ochuzuju, když spí samy, dokonce mi přišlo, že když už byly unavené, že měly rády svůj klid a zavrtání se do svý peřiny, občas jsem pak zkusila spát s nima a nešlo to, asi jak jsou děti zvyklé tak to je. Na závěr bych jen chtěla říct, že do "období vzdoru" jsem měla pocit, že ta období přichází mnohem dřív, ale... to pravý období fakt přišlo a ty "období před tím" byly jen čajíček. Pak se mi osvědčilo zachovat klid a pokud jsem neuspěla s klidnou domluvou, pomalu jsem odcházela (např. když se dítě začne válet vzteky po chodníku), ono se pak rychle zvedne a jde :-).
OdpovědětVymazatDíky moc za inspirativní článek. Snažíme se dceru vychovávat, tedy spíš nevychovávat jak nejlépe umíme, ostatně jako všichni rodiče. Pocitově se hodně ztotožňujeme s Konceptem kontinua, jen rok reality s naší holčičkou nám ukázal, že to vždy není tak jako v knížce a některé věci jsou v našich podmínkách, na tomto místě atd. prostě jinak, např. nechat děti vždy se pohybovat svobodně, nestát jim za zády a tím nepřebírat zodpovědnost za jejich bezpečnost. Díky, že jste mi připomněla důležitost bodu 1. Budu mít na paměti z většiny NE udělat bezpečné ANO. Krásné dny a spokojené batole přeje Veronika. :)
OdpovědětVymazatPekne:-)
OdpovědětVymazatVetsina z toho je pravda, u nas vyborne funguje predvidatelna struktura dne, opakovani veci ve znamem poradi + kdyz menime cinnost dopredu upozornit: brzo pujdeme ze hriste, postav babovku a odchazime. Pujdeme az zazvoni telefon (a nastavit budik na 3min).
Predchazeni krizim - obvykle staci dat jim napit a je to.
NESPECHAT NA NE,! Kdyz je clovek popohani tak nejsou o nic rychlejsi, ale vsichni jsou o dost otravenejsi.
nezakazovat, ale kreativne kontrolovane dovolit je dobra cesta.
Potvrdit pocity funguje skvele.
za kazdou cenu dite necim zabavovat ale neni uplne ono. Deti potrebuji nekdy vypnout a klid a rodic s divadylkem je bude spis rusit. Nebo pri spani - obcas dite svou snahou uspat je spis rusime a nejlepsi je vseho nechat, trochu se stahnout a dite usne samo.
co tu neni zmineno - matka musi byt v pohode, tj vyspana a najezena. Nebo aspon najezena. Tataz situace vypada hned jinak. Takze kdyz uz je toho FAKT MOC tak jim puste na deset min krtka a vypijte si kafe potichu. Oni to jednou za cas preziji.
Dobry prakticky manual ma zena 007 http://zena007.cz/trpelivejsi-matkou-za-24-hodin/ a tady http://zena007.cz/manual-na-zachvaty-vzteku-u-deti/
OdpovědětVymazatDíky, už jsem na ni skoro zapomněla, jak teď už moc nepíše!
VymazatU mě osobně má na spokojenost batolete největší vliv spokojenost vlastní. Tady bych hlavně zdůraznila potřebu spánku - se mnou jako s unavenou, protivnou matkou není řeč, reaguju jinak, než bych si přála a pak se mi to vrací jako bumerang.
OdpovědětVymazatJinak souhlasím se seznamem a ještě bych doplnila důslednost. Pokud řeknu "ne", znamená to opravdu "ne", i kdyby se stavěla na hlavu:)