Vánoční

Milé a milí,
dnes si můžu dovolit být sentimentální, že?
A tak bych jen ráda řekla, jak od rána pozoruju svoji holčičku a nemůžu najít správná slova, jak za ni poděkovat. Když u mě sedí, když se směje, když cítím jak voní a když vidím, jak má radost z čehokoliv. Je to tak strašně vzácné, vím, že to nebude trvat věčně a tak to chci prožít co nejvíc naplno.
Taky myslím na všechny ty, co tohle štěstí nemají. Na ty, co nemají nebo nemohou mít děti, na ty, co jsou nemocní, na ty, co jim někdo zemřel...
Obyčejný život je vlastně nejvíc neobyčejný - vždycky mě to znova překvapí.

A tak...

Když nastal střed mlčení
a všechny věci byly v nejvyšším tichu
a noc naplnila svůj běh -
Pane, tu přišla tvá všemocná řeč
z královského trůnu
a věčné Slovo z Otcovského srdce
bylo mezi námi.

Johannes Tauler

Hezké Vánoce všem!

Vánoční manuál

Je čas udělat chai latte a vytáhnout loňský "vánoční manuál" a pustit se do toho... Teda, čas ho vytáhnout byl už tak před dvěma týdny, ale kvůli nemoci mám "zpoždění". Mě to ale rozhodně nevadí, prostě to nějak bude - rozhodně stejně jako minulý rok - a ani asi nikdy v budoucnu nezvládnu vše, ale je pro mě dobrý pocit mít to sepsané. Tak tady je pro ty z vás, co potřebují inspiraci.

Zjišťuju, že jak jsem ve všem pořád začátečník, bez zaběhaných rituálů a tradic, proto se mi hodí něco jako moje vlastní manuály - pro různé příležitosti - těhotenství, porod, šestinedělí, rodinná organizace - teď aktuálně pro Vánoce. Už to nechci každý rok znova vymýšlet, dohledávat recepty, rozplánovávat a stejně se pokaždé znovu divit, jak jsem NA TOHLE mohla zapomenout. Tady je můj manuál pro u(pře)žití Vánoc. Třeba vám to taky k něčemu bude. Postupně ho budu ještě určitě pro sebe doplňovat s tím, jak si budu vzpomínat na další věci.

Kdo může za bacily?

Celá rodina je u nás už potřetí za sebou nemocná v průběhu několika týdnů. Mimochodem proto taky opět blog zeje prázdnotou - rodina mě potřebuje víc. Nemám ráda řeči typu, kdo nezažil - nepochopí, ale tady si nemůžu pomoct. Kdo nezažil vlastní nemoc s malým dítětem bez babiček, neví co to je. Zvlášť v případě, že je dítě také nemocné. No ale k jádru toho, na co si chci postěžovat. Kde se ty bacily berou, že jo? Samozřejmě je každá zodpovědný především za sebe. A nedá se vždycky ovlivnit všechno. Existují ale typy lidí, kteří prostě na druhé lidi kašlou. A to jak přeneseně, tak doslova. V neděli jsme byli po týdnu, kdy jsme byli konečně pár dní zdraví na křtinách. Byla jsem za kmotru, takže to byl pro mě krásný a důležitý den a nechtěla jsem si nechat ujít ani oslavu. Oslavu, na které bohužel byl jeden kašlající chlapeček a smrkající maminka. Moje duchapřítomné já mi říkalo, jakmile jsem zjistila, že jsou ti dva nemocní a že se ten malý vehementně objímá a dovádí s mojí dcerou, abychom se zbalili a odešli. Moje oslavychtivé já mi říkalo, ať nejsem tak prudérní, že nemůžu kazit oslavu svým odchodem a tak dále a tak podobně. Přeci jen, byla jsem ta kmotra, že jo. Takže jsem nakonec sama sebe i manžela přesvědčila, že ta smrkající maminka by toho kašlajícího chlapečka přece nechala doma, kdyby byl ještě infekční a že by přece URČITĚ nebyla tak nerozumná a nebrala ho mezi děti, kdyby byl nakažlivý.
No. Druhý den jsem se dozvěděla, že jeli na pohotovost a dostali oba antibiotika. A my se probudili nemocní. Respektive nejdřív dcera, od ní pak další den já, pak manžel. Třetí dvoutýdenní martyrium. Fakt skvělý. Já tomu prostě nerozumím. A rozhodně tohle druhým nedělám. Nechodím nikam, když jsem nemocná.  A příště už, přísáhám, odejdu hned, jak zjistím přítomnost nemocné osoby. Odkudkoliv. Ty vysílené nemocné dětské oči a totální odrovnanost mého organismu mi nestojí ani za nejdůležitější oslavu nevímčeho.
Jak řešíte tyhle situace vy? Odcházíte? A jak řešíte to, abyste si nepředali bacily v rodině všichni?

INSPIRACE: jak být a žít "chic"

Znáte moje nadšení pro systémy v čemkoliv, výchovou počínaje a úklidem konče. Ráda se v tomhle směru inspiruju všude možně a nedávno jsem narazila na knihu Madame Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži. Možná ji znáte, možná vám bude připadat jako druhá Gretchen Rubin, což je určitě tak trochu pravda, nicméně madame Chic má v sobě nádech noblesy Paříže a to je prostě nostalgicky romantický tahák, který ať chceme nebo ne, nad americkým čímkoli bude mít vždycky něco navíc. Takže pokud ji neznáte a máte v sobě taky takovou tu touhu po tom, být dobrou hospodyňkou, mámou, manželkou a všechno to skloubit s dalšími aspekty vašeho života, pak po ní určitě sáhněte (nebo zabrouzdejte na autorčin web, ta kniha je vlastně výběr článků z blogu). Ve stručnosti jde o příběh americké studentky, která přijela do Paříže na půlroční studijní pobyt a prožila střet kultur s nejlepším možným výsledkem, jehož produktem je ona kniha. Madame Chic je imaginární jméno její reálné "náhradní" matky a rodiny, u které bydlela a jejíž zvyklosti postupně převzala. Madame Chic je prostě něco jako model dokonaléhoi francouzského vytříbeného stylu ve vsšech životních oblastech, což jak víme, asi nebude úplná realita, nicméně proč se nezasnít a neinspirovat...

Blogerka roku?

Tak jsem se hezky pousmála nad některými blogerkami, když se divily, že byly nominované do téhle soutěže a že by to nikdy nečekaly a zjistily to náhodou v přístupových kódech - a už v tom jedu taky! V kategorii life. Opravdu nemám nejmenší tušení, koho mohlo napadnout nominovat můj "bezobrázkový", navíc poslední dobou velmi nepravidelný blog, jak já mu říkám (protože si myslím, že právě tyhle dvě věci - pravidelnost a obrázky dodávají dobrému blogu zásadní kvalitu). Já jsem se rozhodla chránit soukromí mojí rodiny, ale přesto se evidentně našel někdo, komu stojí za to ten obsah a nominoval "článkový" blog, navíc bez řádného grafického zásahu, který by potřeboval jako sůl, ale i tak tedy díky ti milý neznámý - mám z toho opravdu radost. Mimochodem, já si taky myslím, že obsah je důležitější, než forma, nicméně to, že formu podceňuju je jen proto, že na ni prostě nemám čas a energii. Nedělám si tím pádem žádné iluze, ale je milé, že to někomu stálo za to. Tak jsem se s vámi o to "překvapení", které, zdá se, zažívá každá druhá blogerka, chtěla podělit.

"Manuál" jak naučit dítě na nočník...

Úvodem popisu mé zkušenosti s učením na nočník chci hlavně znova vytáhnout na světlo sto krát otřepané klišé, že každé dítě je jiné a každá rodina a situace je jiná - proto jsem dala slovo manuál v názvu do uvozovek. Jinak a jindy se naučí na nočník "čistotu oceňující" holčička, jejíž maminka nemusí pracovat a je s ní většinu času a jinak a jindy energický kluk, který například chodí do jeslí, a ještě jindy a jinak dítě se starším sourozencem. Není to samozřejmě žádná soutěž (nakonec se to naučí všichni, že:), ale na druhou stranu určitě platí určitá obecnější pravidla a zákonitosti, přeci jen jsme jeden živočišný druh.

Velké změny...

... se u nás odehrály, zatímco jsem blogu musela dát delší prázdniny... Teď je ale čas se s váma podělit o radost z nich (a ne, nejsem těhotná:).

Montessori je když...

...vaše dítě umí tohle:) http://my.tv.sohu.com/us/63315941/57022123.shtml?qq-pf-to=pcqq.c2c
Nejslavnější a nejvíc motivující montessori video "Edisonův den" o tom, jak může být dítě spokojené a šikovné už v roce a půl, když víme jak na to a umožníme mu to... Aspoň kousek by měl vidět každý rodič.
Nenechtete se odradit čínštinou, není to viral, tenhle dokument je jinak dost drahý, tady máte možnost ho vidět zdarma a fakt to stojí za to. Kdo neviděl, těžko uvěří, že rok a půl staré dítě je schopno od otevření očí fungovat téměř jako dospělý - svléknout si pyžamo, vyčůrat se, obléct se (kompletně), připravit si snídani... radši si to pustťe:)

Pár tipů pro Šary Vary

Po další odmlce se hlásím s krátkými tipy na filmy v rámci ozvěn Karlovarského filmového festivalu v pražském Světozoru. Ve Varech jsme strávili jako tradičně skvělý týden plný filmů, oplatek, thermálového bazénu (což je mimochodem nejlepší bazén v republice) a spousty kamarádů. Strašně nerada z něj jezdím domů.

Pokud budete mít možnost, velmi doporučuji filmy:
Ida, Křížová cesta, Kukuřičný ostrov, Magický hlas rebelky, Dehet a peří a Leviathan.

Film Kukuřičný ostrov získal cenu ekumenické poroty, Ida získala tutéž cenu na festivalu ve Varšavě. Není to reprezentativní vzorek top filmů letošních varů, protože moje možnosti chodit na filmy byly díky dceři omezené, ale přesto jsem jich pár stihla a tyhle rozhodně doporučuju. Bohužel nemám kapacitu napsat proč, ale vy, kdo mě už znáte, víte, co a proč mě umí nadchnout...

Nová láska - montessori

Pro hodně z vás je to rutina, ale já se musím i přes přetrvávající blogovací přestávku podělit o svoje nové nadšení ze znovuobjevení montessori principů při "výchově" dětí. Sleduju vícero blogerek, které montessori záležitosti běžně praktikují, ale nějak mě musel nakopnout až zkušenostní kurz k pochopení toho, že montessori není jen "přesýpání-přelévání", jak jsem si to pro sebe ke své škodě zaškatulkovala.

Konec pauzy?

Udělala jsem všechny blogerské chyby a porušila všechna pravidla, která existují:) Přestala jsem asi na měsíc pravidelně přispívat, navíc jsem na to nijak explicitně neupozornila a dokonce tak přišla o jednoho čtenáře:) Ráda bych proto poděkovala všem laskavým čtenářům, kteří mé vrtochy vydrží a musím znovu podotknout, že původní záměr mého blogu byl mnohem víc orientovaný na mě - moje utřídění zmatených myšlenek, které se mi nechtělo psát někam do sešitu, ale pro reálného čtenáře, který mě donutí lépe formulovat a případně dá i zpětnou vazbu. A v květnu nastala situace, kdy jsem mnohem víc potřebovala věnovat čas jiným věcem, tak jsem si prostě dovolila ten luxus a dala jsem blog bez výčitek stranou - ač se tím řadím mezi nespolehlivé blogery, je to pro mě na druhou stranu bonus - vědět, že to dělám opravdu pro sebe a čtenáře beru spíš jako "parťáka", který se mnou buď vydrží dobré i zlé nebo prostě půjde:)
Tak tedy, jen abych trochu upřesnila důvod své pauzy - naskytla se mi možnost, říkejme tomu nadneseně, práce snů - zatím je to stále ve fázi vývoje, musím kolem toho odvést hodně práce, hodně nastudovat a napsat, což jak známo s malým dítětem znamená věnovat každou volnou chvíli - kterých je za den asi tak... jedna?:) (a tedy i tu na blogování). Pokud se to opravdu rozjede, budete z toho mít ale velký bonus i vy, moji laskaví čtenáři, tak prosím ještě vydržte, ráda se s vámi pak podělím. Musela jsem pozastavit i projekt Umění blogerek mít se dobře, protože to nechci odfláknout a ač mám přes deset dotazníků, ráda bych napsala hezké úvodníky a to prostě chce aspoň chvíli soustředění, kterého je teď prostě ještě méně než dříve. A co vy, také bojujete s pravidelností přispívání na blog a přesahuje vám to někdy do aktivit, které byste vlastně dělali raději?

TAG v peřinách

Petra z My home style mě tagovala s touhle záležitostí. Je to teda hodně vtipné, protože jsem si myslela, že mě se tohle určitě netýká:) A právě proto, že už se na tohle téma zřejmě vyskytuje v blogosféře leccos, pojala jsem to po svém, případné rozšiřující dotazy ráda zodpovím:)) a Petře se omlouvám, že se asi nedočká podrobnějšího manuálu, mám dneska náladu, vypila jsem totiž půl deci vína (haha).

Čili:

Projekt vděčnosti - ukončení.

Milí čtenáři, možná jste si všimli, že jsem přestala zveřejňovat každodenní zápisky v rámci projektu vděčnosti. Rozbil se nám totiž internet. Jenže pak jsme měli s mým mužem náš (plusmínus) pravidelný měsíční sedánek, který jsme okopírovali od jednoho brněnského psychologa s jeho manželkou - tkví to v tom, že se sedneme a řekneme tomu druhému jednu nebo dvě věci, které nám vadí a ten druhý na to nesmí nic říct. A pak máme měsíc na to s tím něco dělat. A pak znova a znova  znova:) No a mě můj drahý muž vytkl, že poslední dobou sedím víc u počítače, než jsem s ním. A to mi teda připadá jako naprosto nesmyslné - opravdu nechci sedět víc u počítače, než žít reálný život a poslední dobou mi to asi trochu uteklo (a velmi mě k tomu sváděla "povinnost" zveřejnit denně jeden příspěvek k projektu vděčnosti - protože to znamená zapnout pc, rozkliknout blogger - a asi víte sami, že se těžko ignoruje vše, co tam vidíte...). Takže jsem si řekla dost - splnilo to svou roli v tom, že jsem si vytvořila návyk to dělat, ale dál budu počítač používat omezeně a projekt vděčnosti si budu vést na papír, stejně často mám na mysli věci, které mi připadá "nudné" pořád dokola zveřejňovat ač pro mě mají velkou hodnotu (všechny ty úsměvy mojí dcery a tak, znáte to:).

Manuál pro Velikonoce

Další z řady mých soukromých manuálů, tentokrát na téma, jak zvládnout Velikonoce a vytěžit z nich maximum:) Jde o to, že pro mě jako pro katolíka jsou Velikonoce nejdůležitějšími svátky v roce. Ještě víc, než Vánoce a proto také potřebují důkladnou přípravu. Na rozdíl od Vánoc jsou velmi nekonzumní, což je skvělé a umožňuje to věnovat se opravdu jen tomu, co je důležité, na druhou stranu se Velikonoce neobejdou bez mnoha lidových zvyků a příprav jídla a velké rodinné sešlosti - je to přece jen oslava nejcennějších "věcí", které v životě máme, tak to chce pořádnou oslavu. Ta je ale samozřejmě až na konci, předchází tomu spousta kroků - duchovní i tělesný půst a očista, který začíná 40 dní před samotnými Velikonocemi. A protože naše malá slečna bude čím dál více chápat tradice a bude potřebovat specificky dětský způsob a nápomocné lidové tradice, aby to všechno "pochopila" - a protože se mi pravidelně stává, že na spoustu věcí zapomínám a pak už se nedají stihnout, rozhodla jsem se to nasázet všechno do manuálu, který si pak každý rok už jen otevřu a přepíšu úkoly do diáře:)

Manuál blogerek IV - umění mít se dobře a Madame Coquette

Další ze série inspirativních telegrafických "rozhovorů", který by vám mohl přinést pár tipů, jak někdo jiný přistupuje k různým událostem ve svém životě a potažmo, jak to dělá, aby se uměl mít dobře. Tentokrát je mojí inspirací Madame Cocquette, jejíž blog mám moc ráda, protože má podobně starou holčičku, kterou zahrnuje množstvím vlastnoručně vyrobených věcí od hraček po věci denní potřeby. A že je její šikovnost do nebe volající!!! Navíc vždycky najde v nepřehledném světě dětských výrobků něco, na co bych já sama nikdy nedoklikala (ať už jde o hračky, návody nebo prostě tipy na cokoliv). V jejím dotazníku mě "překvapil" hlavně její postoj k dceři - její opečovávání totiž nepovažuje za práci v pravém slova smyslu a tak by to asi mělo být v ideálním případě. Není divu, že její nejoblíbenější film je Amelie z Montmartru - je jí totiž až neskutečně podobná (a ve své blogové fantazii si představuju, že je taková i ve skutečnosti:) Její návod na spokojenost zahrnuje mimo jiné věřit sám sobě a najít sílu plnit si své sny - no není to celá Amélie?

Na jejím blogu jsou nádherné fotky, spokojená rodina, která mi dodává energii a samozřejmě ty - už podle mě v blogosféře slavné - návody na všechno možné, k tomu všemu sem tam článek o mama-mimi problematice, např. tipy na knihy, nákupy nebo vše o dětských botičkách - nebotičkách. A kdyby nic jiného, tak fotky z prvních narozenin její dcery prostě vidět musíte. Zaručené antidepresivum pro všechny rodiče:)

BLOG: www.madamecoquette.cz

PROČ BLOGUJU: je to forma seberealizace

PŘIBLIŽNÝ VĚK: 28

NA KOLIK LET SE PSYCHICKY CÍTÍM: jak kdy J ale určitě spíš na míň, než na víc.

POČET DĚTÍ: 1

STÁŘÍ DĚTÍ: 1 rok

CO NEJČASTĚJI ODPOVÍDÁM NA DOTAZ, JAK SE MÁM: skvěle

ZÁKLAD DOBRÉHO BYDLA JE: milující rodina

NUTNOST PRO SPOKOJENOU DOMÁCNOST: smích

JAK SE JEDNÍM SLOVEM CÍTÍM JAKO MATKA: úžasně

TIP PRO SPOKOJENÉ MATEŘSTVÍ: Nečíst “návody na děti” a důvěřovat instinktu a mateřskému citu. A za všech okolností si umět udělat čas sama na sebe.

JAK SE JEDNÍM SLOVEM CÍTÍM JAKO MANŽELKA/PARTNERKA: svá J

TIP PRO SPOKOJENÉ PARTNERSTVÍ: smích, přátelství a udržování vzájemné přitažlivosti J

VÍRA ANO - NE, JAKÁ: ne

JAK ČASTO SE MI VÍRA PROLÍNÁ DO BĚŽNÉHO DNE: -

V ČEM MI VÍRA POMÁHÁ: -

V ČEM MI VÍRA KOMPLIKUJE ŽIVOT: -

KOLIK VĚCÍ V MÉM ŽIVOTĚ VÍRA OVLIVŇUJE: -

ŽIVOT S NE/VÍROU JE PODLE MĚ SNAZŠÍ/SLOŽITĚJŠÍ: Myslím, že se to nedá generalizovat. Každý člověk je individualita, každému usnadňuje život něco jiného.

JAKÁ BYLA SVATBA JEDNÍM SLOVEM : žádná J Žijeme tzv. “na hromádce”, svatba pro nás není vyloženě důležité téma. Ale časem ji plánujeme J

JAKÝ BYL POROD JEDNÍM SLOVEM: zkouším najít jedno slovo, ale nejde to… Byl divný. Protože byl velmi těžký a stresující, ale každý porod, ať je jakýkoli, je svým způsobem krásný, protože vám přinese smysl života.

KONÍČEK: fotografování, blogování, šití a jiné ruční práce

JAK ČASTO SE MU VĚNUJU TÝDNĚ (PŘIZNEJTE BARVU) : každý den. Většina mých koníčků je krásně slučitelná s mateřstvím (blogování), či dokonce velmi užitečná (focení), šiji či tvořím o víkendech, po večerech – podle nálady. Teď momentálně chodím 1x týdně večer na kurz moderní výšivky.

PRÁCE: dekoratérka, spolumajitelka eshopu, výtvarnice, “tvořitelka” J

VYSNĚNÁ PRÁCE: to, co dělám J Moje vysněná práce je taková, která mě baví a naplňuje, ale zároveň se časově dá přizpůsobit dětem (nejen teď, ale i až jich bude víc a budou starší).

KOLIK MÁM DOMA KNIH: dohromady máme doma odhadem 400 knih – z toho “mých” je tak 30

KOLIK Z NICH JSEM PŘEČETLA: z těch svých 30 myslím všechny. Z toho zbytku žádnou.

OBLÍBENÝ SPISOVATEL: Paolo Coelho

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KNIHA: Veronika se rozhodla zemřít

NEJOBLÍBENĚJŠÍ FILM: Amélie z Montmartru

OBLÍBENÝ REŽISÉR: nemám konkrétního oblíbeného

OBLÍBENÁ HUDBA: jazz, jazz-rock. Ale z hudby toho mám ráda opravdu spoustu, hudbu miluju a neumím si bez ní představit život.

OBLÍBENÁ GALERIE: nemám oblíbenou, vybírám si dle konkrétní výstavy

OBLÍBENÝ UMĚLEC: asi František Drtikol

SPORT: dvojku z tělocviku jsem na vysvědčení měla poprvé ve 3. tříde. Takže ne, nesportuju J Ale dřív jsem celkem obstojně jezdila na koních.

JÍDLO: miluju jídlo a hrozně ráda vařim!!! Nejradši mám italskou a českou kuchyni a různé druhy sýrů. 

PITÍ: čaj, jahodový džus, Rulandské šedé J

RELAX: horká vana s vonným olejem, sluníčko, smích, povídání, posedávání u našich na zahradě, procházky s dítětem

DIVADLO: hry mojí sestry – alternativní divadelní režisérky

RESTAURACE: jééé, těch je… Jedna za všechny – Italské Ambiente a jejich “all you can eat”

OBCHOD: fler.cz, bazary s nábytkem, obchody s látkami, galanterie a papírnictví, hračkářství a spoustu dalších. Ráda nakupuju J

WEB: různé oblíbené blogy

KOSMETIKA: La Roche - Posay

CO ZNAMENÁ MÓDA: strašně moc… Ale hlavně je to zábava a forma sebevyjádření.

OBLÍBENÉ OBLEČENÍ: šaty ala 50’s

U MĚ DOMA PŘEVLÁDÁ POŘÁDEK NEBO CHAOS: chaos :-D

A VE SKŘÍNI: tam to docela jde… :-D

CO PRO MĚ ZNAMENÁ ORGANIZACE ČASU: vůbec nic, protože svůj čas moc neorganizuju a moc neplánuju. Ono to totiž ani s malým dítětem nejde :-D Ale v tom je to právě fajn – žijeme okamžikem a “organizujeme” podle nálady.

MŮJ DĚTSKÝ VZOR: vůbec si nevzpomínám, že bych nějaký měla…

MŮJ SOUČASNÝ VZOR: asi ani teď žádný nemám.

KOLIK MÁM OPRAVDU DOBRÝCH PŘÁTEL: 4

JAK ČASTO JE VIDÍM: jak jen to jde

JAK ČASTO MÁM POCIT, ŽE JE ZANEDBÁVÁM: nikdy. První je můj přítel, vidíme se denně. Druhá je moje kamarádka, která žije na druhém konci republiky. Sice se vidíme málo, ale píšeme nebo si voláme skoro každý den. Třetí je moje sestra, žije ve Francii, ale voláme si tak často, jak můžeme. Čtvrtá je moje máma.

KOLIKRÁT JSEM ZA POSLEDNÍ MĚSÍC BREČELA SMÍCHY: to nevim, já se totiž rozesměju strašně snadno. Je to takový dar. Někdy jenom pomyslím na něco srandovního a rozesměju sama sebe až do breku, vypadám u toho jako blázen. Takže tak aspoň jednou týdně. V 9. měsíci těhotenství mi dokonce záchvat smíchu spustil porod.

KOLIKRÁT JSEM MĚLA VÁŽNÝ ŽIVOTNÍ PROBLÉM: opravdu velmi vážný jednou nebo dvakrát.

KOLIK HODIN DENNĚ PRACUJU: nevím, co mám všechno považovat za práci… Mateřství pro mě není vyloženě práce. Takže když budu počítat úklid, vaření, nákupy… Tak tak hodinku až dvě. Někdy víc, někdy ani jednu J

NA JAKÁ MÍSTA NEMŮŽU ZAPOMENOUT: Antverpy, vlnolamy v Marseilles, riviéra v Montreux a bar, kde jsme měli první rande s partnerem

CO JE PRO MĚ VZÁCNOST: mísa plná čerstvě natrhaných malin ze zahrady, kterou můžu sníst úplně sama!!! :-D

CO JE PRO MĚ NEZBYTNOST: smích, legrace a pevné rodinné pouto

JAKÁ JSEM JEDNÍM SLOVEM: svá

JAKÁ BYCH CHTĚLA BÝT A VÍM, ŽE NEJSEM: nevýbušná J

NA CO NEJČASTĚJI MYSLÍM: na svou rodinu

ČEHO SE NEJVÍC BOJÍM: že se jim něco stane

CO PRO MĚ ZNAMENAJÍ PENÍZE: komfort

SOUVISÍ PENÍZE SE ŠTĚSTÍM: ne

ZA CO NEJRADŠI UTRÁCÍM: za věci pro svoje dítě, za oblečení, dobré jídlo, zábavu a svoje koníčky, za dárky pro svoje blízké a za různé radosti

JAK ČASTO JEZDÍM NA DOVOLENOU: průměrně 2x za rok, ale záleží na situaci – někdy méně

MÁM NĚJAKÝ VLASTNÍ NÁVOD, JAK SE MÍT DOBŘE? Věřit sám sobě a najít v sobě sílu plnit si svoje sny. Dělat věci za každou cenu po svém. Milovat svou rodinu. Smát se a rozesmívat všechny kolem. Být otevřený a mluvit o všem. Naučit se pojmenovávat věci, které mě trápí. A hlavně se naučit zbytečně se netrápit hloupostmi. Mít svoje malé radosti každý den a uvědomovat si, jaké mám štěstí, že můj život je právě takový, jaký je.

Projekt vděčnosti - den 44.

Přečtený aktuální Respekt (ano, je pondělí). Co víc dodat - mám radost a jsem vděčná za své někdy více, někdy (a možná častěji) méně (ale stále nějak) postupující kroky v rozvoji díky buzerlístku. Třicet minut čtení denně je skvělý návyk, snad se z něj stane opět zvyk jako kdysi. Díky za to!

Manuál na spokojené batole (Úvahy o rodičovství a výchově II)

Kolik rodičů, tolik výchovných přístupů. Co se batolat týká, možná je lepší mluvit o způsobech přežití, než o výchově. V okamžiku, kdy si dítě začíná uvědomovat možnosti světa, chce je zkoumat a je s ním k nevydržení, když se mu v tom snažíme zabránit. Já osobně přesně proto moc nevěřím na období prvního vzdoru a vzteku, které má začínat podle psychologů až kolem roku a půl, spíše dvou. Zdá se mi, že vzdor je přirozenou reakcí dítěte už mnohem dříve - možná od narození, ale prostě vždy v okamžiku, když svět klade jeho potřebám příliš velké překážky.

Projekt vděčnosti - den 43.

Jsou dny, kdy se konkrétní pozitiva hledají hůře, než jindy. Dnes v noci měla naše malá slečna opět hodně rušnou párty a my jsme tím pádem celý den mleli z posledního. A to je květná neděle, začátek velikonočního týdne, na který se vždy tak moc těšíme. Ale abych dodržela pozitivní tendenci, ke které jsem se tímto projektem rozhodla, tak jsme dnes napočítali 13 zvířátek, které naše roční slečna umí "pojmenovat" - nejroztomilejší je, když dělá lva tak, že ručičkama napodobuje velkou tlamu a vydává rádobyhrozivé vrčení. Bobra ji tatínek naučil dělat a říkat jako "řízy, řízy" za mohutného mávání ručičkou jakože cosi půlí pilou - místo ř samozřejmě říká ž, ale jinak se bude paní učitelka ve školce dost divit, jakou to má souvislost s bobrem, mně to taky není úplně jasný (mimochodem například ježka ti dva ztvárnili jako dupydupy, což v podání našeho batolete zní s trochou dobré vůle jako "py-py",  přičemž veškeré ptactvo je naproti tomu "pi-pi", takže koncept a jeho vysvětlení bude nutno svést ve školce asi na tatínka). No, nevadí, na bobrovi ještě zapracujem. Největší sranda je, když si na takového lva nebo žízy-žízy vzpomene najednou v narvané tramvaji - co se asi v té roztomilé hlavičce odehrává... Takže dobrý, konec infantilního okénka, je zase za co děkovat:)

Projekt vděčnosti - den 42.

Jarní vůně trávy, rozkvetlé stromy, sobotní líné odpoledne, několik přečtených článků a kapitol, nové prozření v přístupu k batoleti a manžel doma. Díky za to!

Projekt vděčnosti - den 41.

Flamenco (a tento týden i autoškola) zahájeny! Za co víc děkovat? :) Mimochodem, flamenco je opravdu můj soukromý objev desetiletí - spojuje v sobě eleganci standartních tanců i ohnivost latinskoamerických, které byly jistou dobu mou druhou přirozeností, při tom ale méně lascivně, za to více rafinovaně a žensky. A nepotřebuju k tomu partnera, haha!

DOBA JEDOVÁ - praktická doporučení pro zdravější život

Prof. Strunecká napsala čtyři knihy o chemikáliích kolem nás. Je to rozhodně doporučeníhodná četba, pouze ale, pokud jste nakročeni tímto směrem a ochotni obětovat pohodlí za zdraví (jako například vysypat před zalitím všechny čaje z pytlíku, abyste nepili značně jedovatou chemikálii, kterou se pytlíky louhují). Jinak vás to jen rozčílí. Já jsem se tento měsíc rozhodla v rámci sebekoučinku a svého buzerlístku trochu ozdravit naši domácnost a tak jsem pro sebe i pro vás vypsala několik nejdůležitějších doporučení, abyste nemuseli číst celou sbírku knih, nicméně se nejedná o podrobný výpis. Proto současně, pokud vás zajímá, proč následující věci dělat či nedělat, vás četba knih samotných stejně nemine. Na konci článku najdete stručný nákupní seznam pro zdravější domácnost, pokud se vám nechce číst celý článek.

Projekt vděčnosti - den 40.

Moje dnešní díky patří nové, pozitivní zkušenosti s "výchovou" našeho batolete. Napíšu o tom samostatný článek, dnes jen v krátkosti naznačím, že jsem narazila na autory, kteří potvrdili moje vnitřní tendence, které mi okolí vytrvale vymlouvá, a mě se dost ulevilo.
Taky jsem narazila na tento článek, ve kterém se mimo jiné píše o tom, o čem už dlouho uvažuju - že my, dnešní matky, nemáme možnost jednoduchého zkopírování rodičovských postupů našich matek, protože stojíme v civilizačně zcela nové situaci a tak nám, studijním typům, nezbývá, než sedět u knih a internetu, přemýšlet, spojovat to s vlastní zkušeností, hledat, kde je zdravý rozum (a občas, když v tom nenajdeme míru, je od toho jen krůček ke zhroucení)...

Projekt vděčnosti - den 38 a 39.

Včera opět předčasné usnutí při uspávání malé slečny. Takže včerejší díky za pořad Jde o život na TV Noe, vždycky mi dodá energii a smysl. A dnes z něj stále čerpám, i když jsem z holčičky tak unavená, že o moc víc už to snad ani nejde.

Projekt vděčnosti - den 37.

Dnes jsem měla hodinu a půl času na přemýšlení, protože holčička zřejmě dospávala sobotní noční párty. Začala jsem psát jeden velmi osobní příspěvek a utřídila si díky tomu hodně důležitých věcí a za to jsem opravdu vděčná.

Ex post březen

Ex post za březen za mě tahle:

Projekt vděčnosti - den 36.

Stačí být vděčná prostě za to, že člověk žije? Já myslím, že jo (možná je to i největší vděčnost, kterou si člověk může uvědomit?). Veselé historky z natáčení dneska nejsou, naše batole uslo někdy ke čtvrté ráno a tak dnešek spíš přežíváme, než užíváme. Ale to nevadí, fakt bych to neměnila.

Projekt vděčnosti - den 35.

Sobotní náplavka! Trhy! Čím to je, že tam vždycky VŠICHNI mají jen skvělou náladu? Neříkejte mi, že je to JEN tím jídlem. Vážně má jídlo takovou moc? Pokud ano, pak světový mír leží v rukou kuchařů a farmářů. Každopádně díky za sobotní náplavku, kupy dětí, dobrot a labutí kolem!

Projekt vděčnosti - den 34.

Dnes to bude chvála neomezenému tarifu. Pominu drancující české operátory v porovnání se zahraničím, i to, že mi nakonec dali slevu na 500Kč. To, o co jde je, že jsem se po letech šetření rozhodla investovat do svých vztahů tím, že budu moct více volat. Rodičům, s čím potřebují pomoct, kamarádkám, jak se mají a kdy se uvidíme, tchýni tak všeobecně... Prostě matka v sociální izolaci, co si slibuje zázraky od mobilu... No a co.

Projekt vděčnosti - den 33.

Zahrada před naším činžákem je posekaná. Je vtipné, jak člověk od okamžiku kdy má děti, bere každou práci, která se netýká dětí jako odpočinek. Jo, a hlavně díky za to, že vůbec nějakou "zahradu" před domem máme.

Projekt vděčnosti - den 32.

Dnes jsem narazila na článek, který skvěle zdůvodňuje, proč dělám tenhle projekt http://www.growjob.com/clanky-personal/jak-nastartovat-flow-za-30-minut/. Takže díky za něj a současně i za procházku po Petříně (Praha je tak nádherná z výšky). Rozhodla jsem se, že budu švédskou velvyslankyní, protože balkónek na švédské ambasádě (v domě, kde žila i Eliška Junková) je ten absolutně nejluxusnější v Praze i celé střední Evropě (a že jsem na balkónky vysazená).

Manuál blogerek - umění mít se dobře III - Šťastný blog.

Šťastný blog asi není potřeba nijak blíže představovat. Snad každý, kdo se pohybuje v blogosféře na něj musel aspoň jednou narazit. A každý, kdo byl v poslední době v knihkupectví musel narazit na Šťastnou knihu. Já jsem ale mnohem dříve než blog a jeho autorku, znala její dvě dcery. Jsou obě naprosto úžasné. Holky do nepohody, žádné fajnovky. Takže předpokládám, že ta, od které to mají je v tom mistriní. Ostatně nás každý týden zahrnuje inspirací, kudy kam za štěstím. Proto nebudu nic víc dodávat, stejně o ní už všechno víte a tady si počtěte, jak jde na spokojenost.

Buzerlístek duben 2014

Jako obvykle musím začít rekapitulací mojí vize, protože toho není nikdy dost. Čím víc máme svoji vizi pod kůží, tím víc se k ní můžeme přiblížit.
Moje vize je být dobrým člověkem a žít tak, aby se se mnou měli ostatní dobře. Zní to banálně a možná ještě banálnější budou konkrétní kroky, které budu sledovat v buzerlístku, ale pro mě to takto zasazené do kontextu má velký smysl. A nakonec ty největší věci jsou ty nejobyčejnější. Být dobrým člověkem kromě jiného znamená i být zdravá a spokojená, abych mohla totéž předávat svému okolí.

1. Moje tělo: moje záda trpí. Nejen z nošení desetikilového dítěte. Cítím, že břicho i rok po porodu pořád nedrží páteř dostatečně, zhubnout nepotřebuju, ale zpevnit dost. Začnu cvičit, aspoň jednu sérii denně.

2. Moje psychika a duchovno: třicet minut četby kvalitní literatur denně. Ne, že by blogy nebyly dobré čtení, ale... :)

3. Moje vztahy: znáte to - dennodenní nesmyslné zbytečné minidohady o tom, jak co a kdy udělat od položení talíře do myčky tak či onak po unavené a otrávené kdy přijdeš a proč už zase tak pozdě... Nebudu manželovi vracet tyhle miniútoky nebo jak to nazvat, protože je tak nemyslí a je zbytečné na to reagovat stejným způsobem, protože to vytváří takovou tu divnou pachuť ve vztahu. A tu já nechci - naopak. Žádné oko za oko, zub za zub. Láska je trpělivá, láska neodmlouvá, láska... tak nějak nám to četli při svatbě:)

4. Moje domácnost: zdravá domácnost. Čtu právě dobu jedovou a z ní vyplývají různé praktické tipy, které se v průběhu dubna pokusím aplikovat (a popsat je na blogu).

Projekt vděčnosti - den 31.

Dnes dopoledne jsem si říkala, že vymyslet večer něco, za co budu vděčná, bude fakt náročné. Holčička až do oběda v podstatě v kuse brečela a kňučela, sápala se po mně a hned zase na zem a já si chystala takovou tu verzi - jsem za ni vděčná, nikdy bych ji za nic nevyměnila, ale někdy bych se nejradši zavřela na tři západy nebo od ní utekla ven, abych ten brek nemusela aspoň pár minut slyšet. Odpoledne se ale manželovi podařilo přijít dřív z práce a tak jsme zajeli do zahradnictví Chládek, které miluju tak, že mi stačí vejít do první haly s kytkama a provoněným vzduchem a je mi dobře, ať bylo před tím co bylo. Díky teda dnes za ten svěží jarní závan a květinovo-bylinkový relax. Kdybych měla neomezený rozpočet, utratila bych tam klidně i sto tisíc:)!

Projekt vděčnosti - den 30.

Únava. Totální, odrovnávající, že sotva ťukám do klávesnice (a jdu hned spát a omlouvám se všem, kterým nejsem poslední dny schopná odepsat na email). Chtěla bych toho tolik udělat (a napsat), jenže to nejde. Ale je to jen kvůli tomu, že moje malá slečna dneska odpoledne odmítla spinkat, v noci se jako obvykle budí velmi často a dneska vstávala dříve než obvykle (ano, k tomu ještě připočítejme změnu času). Není to únava z nemoci, deprese nebo něčeho strašného, prostě jen z nabitého dne a za to jsem vděčná. Nevím proč, často si vzpomenu na jeden blogový příspěvek Ange vilain, která psala o mamince s holčičkou, které k ní přišly před štědrým dnem na vyšetření a diagnostikovala jim rakovinu. Vždycky si říkám, co asi všichni tihle lidi, co to teď musí řešit (a jsou ještě víc unavení než já), prožívají...

Projekt vděčnosti - den 30

"Právě jste se úspěšně přihlásili do autoškoly" a "vaše přihláška do taneční školy flamenca byla přijata" - dvě dnešní hlášky mého pc, ze kterých šílím radostí (a taky trochu stresem, jak to zvládneme). Slibuje to ale nový příval energie - bez řidičáku si připadám jako beznohá a zdá se, že by se to konečně mohlo realizovat /i když nechápu, kdy se na to chci učit) a k flamencu se chci vrátit už strašně dlouho a odvahu přemluvit manžela na hlídání jsem našla až teď. Čili suma sumárum by mě do léta  kromě jarního počasí, prodlužujících se večerů a večeří na balkoně měly čekat také pravidelné dva odchody bez holčičky v jednom týdnu - věc zcela nevídaná:) Takže díky za to!

Projekt vděčnosti - den 29.

V kuchyni vrčí myčka, byt je příjemně ztichlý, já pořádně unavená, ale vděčná za první oslavu narozenin naší holčičky, byl to krásný den. Připadá mi strašně roztomilé, že ač jsem to moc nečekala, holčička si oslavu užila možná nejvíc ze všech, všichni si jí všímali, měla dlouhé šatičky, které chodila ukazovat každému nově příchozímu a celkově ji ten šrumec prostě bavil. Za to se nedá neděkovat.

Projekt vděčnosti - den 27 a 28.

Včera se mi opět podařilo usnout při uspávání, takže svůj dík za včerejšek jsem směřovala zcela nevirtuálně ke své dceři - prostě za to, že je. A dnes si nemůžu pomoct, ale jak chystáme oslavu jejích prvních narozenin, jsem z ní nějak moc unešená (taky se probírám všema fotkama od narození, aby měla svoje fotoalbum z prvního roku) a jsem prostě TAK vděčná, že ji mám. Já vím, opakuju se, ale když už znám tolik lidí, kteří nemůžou mít děti a vidím, jak je to těžké, tak nemůžu jinak. Byla jsem v trochu podobné situaci a někdy se mi nechce věřit, že už jsem na tom "druhém" břehu, že už můžu chystat oslavu prvních narozenin a řešit problémy typu, jaký dort. Prostě díky Bohu za to.

Manuál blogerek umění mít se dobře II. - Luxusní život Vanilky

Dnes tu pro vás mám první z řady dotazníků pro mé oblíbené blogerky, které nás nechají nahlédnout do svého světa a díky kterým se pokusím udělat manuál o umění mít se dobře.

Projekt vděčnosti - den 26 a revize "štěstí".

Dnes mi to nedá, a musím to vzít z jiného konce. Jedna z mých oblíbených blogerek - Luxusní život Vanilky - se zapojila do projektu 100 Happy days a včera to veřejně vzdala. Obdivuji ji za upřímnost a myslím, že uhodila hřebíček na hlavičku. Projekt 100 šťastných dnů mi právě připadá trochu jednostranný, ač je to možná jen moje interpretace a můžu se plést (a rozhodně proti němu obecně nic nemám). Jen se mi zdá, že život není černobílý (haha) a to téměř v žádném okamžiku, natož v celém dni či dokonce ve 100 dnech v kuse a zdá se mi, že jde spíš o to, být spokojený, což je trochu něco jiného než excitovaný stav štěstí. Pocit naprostého opravdového štěstí přichází jen vzácně (nebo u vás snad ne???) a tak trochu za odměnu, nedá se moc ovládat (natož fotit:). Zatímco umění být spokojený je pro mě schopnost sloučit všechny stránky života – právě i ty negativní, umět v nich najít dobré a ve výsledku být vděčný, že to tak je – a to se dá naučit nebo k tomu dozrát (i proto, abych se to učila jsem si tak trochu jako vzdor vymyslela projekt vděčnosti jako paralelu k tomuhle happy projektu, navíc být vděčný pro mě znamená jistý druh pokory – že si uvědomuju, že věci nejsou samozřejmost, i když jsou obyčejné a navíc se to vztahuje někam nahoru..).  Být šťastný je navíc podle mnoha moudrých lidí spíš vedlejší produkt plodné cesty životem, než že by to mělo být cílem samo o sobě...

Tak tedy díky dnes za poznání, že štěstí je jen muška zlatá a že o to opravdu nejde.

Projekt vděčnosti - den 25.

Dnes máme za sebou důležitou návštěvu doktora a myslím, že nemusím nic víc rozebírat a dodávat, když řeknu, že jsem TAK vděčná za zdraví. A jdu padnout únavou do postele, to rodičovství je jedna velká jízda, ze které se nedá vystoupit:)

Projekt vděčnosti - den 24.

Dnes jsem vděčná za to, že jsem si dokázala uvědomit, že zcela zbytečně reaguju podrážděně v situaci, kdy jsem v tom nevinně a chci tou podrážděností vrátit zpět to, jak mi bylo "ublíženo" (jedná se samozřejmě o podružnosti, jak jinak). Já se ale nechci chovat podle pravidla "zub za zub" a jako dospělá chci umět snést ponížení a nevrátit ho zpět nekonstruktivně - a za toto uvědomění opravdu vděčná jsem.

Projekt vděčnosti - den 23.

Dnes velký dík za to, že je můj muž takový, jaký je. Inteligentní, laskavý, vtipný, pozorný, zodpovědný, nepraktický, ale roztomilý... A hlavně, že je:)

Manuál blogerek - umět mít se dobře I.

Téma umět se mít dobře mi poslední dobou stále leží v hlavě. Není to téma o sobectví (i když někdy v určitých směrech může být). Je to téma o tom, jak dělat svět lepší tím, že začneme u sebe - když se umíme mít sami dobře, snadněji k tomu pomůžeme ostatním (nebo jim minimálně nekazíme život svojí nespokojeností). Kdo nemá rád sebe, musí sám sebe pořád řešit a nemůže mít moc prostor ani sílu mít rád ostatní. Zvlášť podstatné toto téma je, když máte rodinu a děti, které vše kolem sebe nasávají jako houby a potřebují z vás cítit pohodu. Prostě, že svět je dobré místo k žití. Předat dětem umění mít se dobře (ve smyslu mít se rád a mít proto právě ten prostor na lásku k ostatním) považuju za klíčové.
Někdo je přirozený talent a jde mu to samo, nikdy by nad tím takhle nepřemýšlel a článek jako je tento mu může připadat jako zcela zcestný. Všímám si ale, že v dnešní společnosti přibývá lidí, kteří si cestu k sobě (a tedy kromě jiného i k tomu, jak se mít rádi a jak se umět mít dobře) hledají celkem obtížně. A pro ty to může být zajímavé.
Inspirovala jsem se různými dotazníky, které vycházejí v tištěných médiích a časopisech, přihodila něco svého a sestavila jsem dotazník, který by mohl trochu odhalit, v čem tkví umění mít se dobře. Cílem budou moje oblíbené blogerky, protože blogerky obecně mají velký inspirační potenciál a zdá se, že v umění mít se dobře často vynikají.

Projekt vděčnosti - den 22.

Dnes jsem vděčná za celé dvě hodiny, které jsem mohla věnovat sobě - nejdřív svému zevnějšku a pak i vnitřku. S maskou na vlasech a pleti jsem zalezla v 11 dopoledne do postele s časopisem. Je to divný pocit být v tuhle denní dobu v posteli, trochu mi to připomínalo, jako bych byla nemocná a věděla jsem, že přesně tohle potřebuju, abych nemocná nebyla... Někdy mám pocit, že jedu na doraz - chybí nám hlídací babičky, sestry, kamarádi... Všichni jsou buď daleko, v práci nebo zrovna dopisují diplomku, případně mají svých dětí až po krk:). Tohle nemá být negativní okénko, jen si říkám, že je potřeba občas přiznat i druhou stranu mince, život přece jen není černobílý...

Projekt vděčnosti - den 21.

První narozeniny naší holčičky se blíží a tak s vděčností a radostí z takových "starostí" plánuju oslavu. Dnes jsem na webu zabrouzdala na téma narozeninový dort a tak se můžete pobavit se mnou, jak k tomu každý přistupuje po svém - je to celkem zajímavá sonda do naší společnosti. Každopádně favoritní oslava proběhla podle mě u Syroovky - potěšte se taky.

Projekt vděčnosti - den 20.

Nejhezčí chvíle dne jsou pro nás večer, těsně před spaním, kdy se naše skoro roční holčička po koupání ještě bez pyžamka válí radostně v peřinách, padá do nich ze stoje po zádech a strašně se u toho směje. Díky za ně, nebude to věčně!

Projekt vděčnosti - den 19.

Dnes jsem strašně vděčná za celé dvě hodiny s mojí dlouholetou úžasnou kamarádkou, profesionální tanečnicí každým coulem, se kterou se zvládneme vidět jednou za půl roku, za to se vždycky přesvědčíme, že jsme si pořád stejně blízko a probereme všechno, strašně konstruktvině samozřejmě. Obě se nabijeme úžasnou náladou a baví nás to spolu a vůbec. A taky díky dědovi za to, že vzal holčičku na hodinu ven a věnoval nám tak s kamarádkou úplný chill out (s domácím perníkem a pro mě novým chai od pickwicku - konečně skvělý chai, který není černý, což kvůli kojení moc nemůžu!).

Projekt vděčnosti - den 17 a 18.

Včera jsem usnula při uspávání holčičky, takže své včerejší díky zveřejňuju až dnes - a to především za
dědečka, který přišel vyvenčit vnučku a já měla celou hodinu pro sebe.
Dnes jsem vděčná za to, že žiju ve svobodné zemi a že jsem zatím nemusela zažít to, co se odehrává dnes na Ukrajině. Strašně to s nimi prožívám, hrůza našich rodičů z "Jdi domů Ivane" je tak vrtkavá a tak moc se nás týká i právě skrz Ukrajinu!

Projekt vděčnosti - den 16.

Dnes jsem moc vděčná za něco, co se v mých projevech díků bude asi často opakovat. Nicméně se s tím nedá nic dělat, protože je to něco, co jsem nikdy před tím nezažila a nedá se to vyvětlit nikomu, kdo to sám nezažil. Jde o dětský smích. Když se moje holčička směje, většinou kvůli zcela nepředvídatelným, neovladatelným a samozřejmě naprosto absurdním věcem:), mám pocit absolutního štěstí. Jasně, jsem do ní blázen, považuju ji za nejroztomilejší na světě a všechny tyhle věci. Snažím se tím nadšením své okolí moc neničit:), vám to ale tajit nebudu, je to totiž pocit naplněného života. Pamatuju si, jak jsem si jí poprvé vezla v kočárku a říkala si, že to je nejvíc, co jsem mohla od života dostat. Vždycky, když se rozesměje (dobře, skoro vždycky), si vzpomenu, jak jsme se na ní načekali a jak vypadaly nejčernější scénáře, že jí nebudeme mít nikdy. A teď je všechno jinak, zdánlivě "normální" a při tom tak vzácné...

Projekt vděčnosti - den 15.

Dnes díky za krásnou sobotu, za skvělý oběd, dobře naladěnou holčičku, poslední závan zimy před definitivním nástupem jara, kdy jsme si ještě mohli zapálit krb a mít takové to zimní útulno v bytě, které se v sluncem prozářeném nikdy nedá vytvořit a táhne vás to už jen ven.

Mandlové mléko za 12 korun litr

Ještě to o mě asi nevíte, ale jsem maniak na jídlo. Chvílema na zdravé, chvílema na dobré, chvílema se to snažím propojovat. Snad najdu někdy čas sepsat výsledek svých pátrání po tom, co je vlastně zdravé a jak jsem našla svou střední cestu mezi makrobiotikou a českou selskou kuchyní. Teoreticky to mám, myslím, celkem zvládnuté. Praxe pokulhává, zvláště když se v mém dosahu obejví čokoláda.
Ale to mě neodradí snít pořád dál, že budu jíst a vařit zdravě a skvěle a zkouším to znova  a znova.

Projekt vděčnosti - den 14.

Dnes jsem prostě vděčná za to, že je pátek. Miluju pátky, slibují slastné víkendové volno (a manžela doma) a to je prostě nejvíc:)

Projekt vděčnosti - den 13.

Dnes díky za to, že můj nejoblíbenější Tomáš Halík dostal jako první Čech Templetonovu cenu a zařadil se tak do společnosti spolunositelů této ceny - například matky Terezy, dalajlamy či Charlese Taylora a bratra Rogera Schutze. Jsem spolu s ním v euforii, jeho myšlenky se rozběhnou do světa mnohem snáze, mimochodem, dnes mu vychází i nová kniha. Vyššího ocenění už snad ani nemohl dosáhnout, je to taková nobelova cena za náboženství, která dost zásadně "legitimuje" myšlenky jejího nositele po celém světě a mimo jiné pomůže i proti mnoha škarohlídům. Je to čest pro Českou republiku a těším se, kam se rozhodne investovat vyhrané peníze, bude to určitě velkolepé - za skoro 40 miliónů už se dá něco pořádného udělat!

Projekt vděčnosti - den 12.

Dnes jsem strašně vděčná za další povedený pracovní projekt, nabíjí mě to energií a nadšením a pomáhá to (snad) dalším maminkám. Jsem ráda, že můžu být u toho.

Projekt vděčnosti - den 11.

Dnes díky (jako nevyřčeně každý den) za to, že máme tak krásnou a zdravou holčičku. Na dnešní procházce předvedla jednu z nejroztomilejších etud za poslední dobu - na hřišti se připojila ke klukům, kteří hráli fotbal a běhala s nimi za míčem. Sice se jim u toho hrozně pletla, ale byli milí a nechali jí i kopnout. Roztomilost sama...

Projekt vděčnosti - den 10 a kadeřnická historka.

Dnes jsem opravdu vděčná, že jsem mohla jít ke kadeřníkovi a mám zase dobrý pocit z vlasů. Je to malichernost, ale pro mě v něčem podstatná a tak příjemná. Ale... :)

Kadeřnická historka

Projekt vděčnosti - den 9.

Dnes bylo nádherně. Jsem vděčná za každý slunečný den, natož když je to neděle a můžeme být všichni spolu, dlouho vstávat, ještě déle obědvat a pak jít do centra do kostela a na procházku...

Projekt vděčnosti - den 8.

Dnes jsem vděčná za povedený oběd s přáteli (díky Dito p.), za to, že je máme, i za to, že díky tomu jdeme spát v krásně uklizeném bytě a máme tím pádem před sebou celou neděli bez práce (kromě jiného samozřejmě).

Únor ex post aneb čím jsem žila minulý měsíc

Blogosféra se hemží tipy za uplynulý měsíc a tak jsem se rozhodla přidat se také, rubriku nazývám EX POST a uvidíme, jak se osvědčí. Tipů a poznámek k dění podle mě není nikdy dost. A přidávám se později než většina právě proto, že všichni jsou strašně přesní, publikují články tohoto typu na přelomu měsíce a pak celý měsíc není v tomto směru co číst:) (Nebo mě to napadlo prostě příliš pozdě, vyberte si:)

Projekt vděčnosti - den 7.

Dnes jsem vděčná, že jsme s holčičkou zvládly hezky návštěvu u tchyně, jak jsem si předsevzala (ano, zvládnout takovou návštěvu není bohužel v našem případě jen tak:), dovezly jsme jí mrkvový dort upečený podle Herbáře, který jsem dostala včera a který si teď v malé pauze mezi kojením a studiem očkování (ano, nejsem přírodovědec, ale jen nebohý rodič laik, který místo zaslouženého odpočinku musí řešit po večerech stimulaci B buněk a aktivitu Th2 složek imunitního systému a podobné libosti) se zbytkem toho dortu prohlížím.

Projekt vděčnosti - den 6.

Dnes jsem vděčná za to, že jsem celý den prostě zvládla - byl extrémně náročný, takže si dám mrkvový dort a jdu rovnou spát... Světlý bod dne byl dárek od muže - Herbář, na který jsem se už dlouho těšila. A v Albertu, kam se chystám zítra, mají neskutečnou slevu na jejich Dito-pecháčkovskou kuchařku (ne, že mi ji během zítřka vykoupíte:).

Projekt vděčnosti - den 5.

Dlouhý hovor s dobrou kamarádkou a mistrovství České republiky ve standartních tancích v televizi - před pár lety jsem tančila s nima - to je nostalgie...

Projekt vděčnosti - den 4.

Dnes jsem si užila celé dopoledne s velmi dobře naladěnou holčičkou, které se zřejmě po zhruba týdenním nonstop ječení, v něčem ulevilo (tyhle záhady zuby/růst/kdovíco zůstanou nám nebohým rodičům navždy skryty) a bylo to TAK hezký! Každý její úsměv, obejmutí a škádlení jsou tak krásné! Jen škoda, že se to odpoledne zase vrátilo k oblíbenému jekotu posledních dnů:)

Projekt vděčnosti - den 3.

Douklidila jsem konečně CELOU kuchyň - a to tak, že do posledního šuplíku. Chodím se teď nadšeně těšit pohledem do skříněk, ano, jak malicherné, ale jak uklidňující!! Kdo nezkusil, nepochopí:)

Projekt vděčnosti - den 2.

Manžel se v pořádku vrátil z týdenní konference v Římě a přivezl spoustu italských delikates z tamního trhu. Díky i sama sobě, že jsem ten týden s malou přežila:)!

Projekt vděčnosti - den 1.

V mém buzerlístku na březen jsem se odhodlala k zapisování každodenních věcí, za které jsem vděčná.

Zkusím tedy tady na blogu místo fotky zapsat jednou větou denně to, za co děkuju.

Den 1:
Máma mi pomohla s dcerkou a já se raduju a děkuju, že se náš vztah strašně prohloubil s příchodem toho malého tvorečka, máma mě zahrnuje péčí, která mi od ní někdy dřív možná chyběla a tak si to teď vynahrazuju a doufám, že jednou takhle budu moct pomoct a být na blízku své holčičce taky.

Buzerlístek březen

Březen pro mě minulý rok znamenal největší změnu v životě v podobě narození naší malé holčičky. Život se změnil navždy. Letos v březnu zkusím alespoň tyhle malé změny, v únoru se mi moc nedařilo...

1. Moje tělo: upravené vlasy. Ano, opět. Čím unavenější jsem, tím náročnější je přestat s letitým zlozvykem. A tak na sebe musím být o to mírnější a dát si další šanci. O tom to přece je. Snad se mi to do konce roku povede:) Budiž mi také omluvou, že v kadeřnictví byla objednací lhůta pět týdnů, než jsme našli vhodnou kombinaci jejich a manželova plánu... A jelikož je březen letos i měsícem půstu a přípravy na Velikonoce zaměřím se i na zdravější jídleníček nás všech.

2. Moje psychika a duchovno: ano, i zde se bude opakovat únorový záměr. Stihla jsem totiž vždycky dřív usnout, než si promyslet a uvědomit dobré věcí, které se staly a pocit vděčnosti za ně. Pomáhá to pocitu spokojenosti, inspirace kromě jiného zde.
V jedné studii o vděčnosti, vedené Robertem A. Emmonsem Ph.D. na University of California v Davisu a jeho kolegou Mikem McCulloughem na University v Miami, náhodně rozdělení účastníci dostali následující úkol. Každý týden si měli vést krátký deník. Jedna skupina měla stručně popsat pět věcí, za které byli vděční v minulém týdnu, druhá skupina měla zapisovat pět jakýchkoli potíží z předchozího týdne a třetí, neutrální, skupina měla zapisovat seznam pěti významných událostí, ale nebylo jim řečeno, zda se zaměřit na pozitivní nebo negativní. O deset týdnů později účastníci v první skupině "vděčnosti" se cítili lépe a své životy hodnotili o 25 procent šťastnější, než příslušníci "negativní" skupiny. Vyskytovalo se u nich i méně zdravotních problémů.
Co víc, pocit a vědomí vděčnosti velmi úzce souvisí s duchovním životem  a s tím, komu děkovat...

3. Moje vztahy: pokusím se rozhýbat vztahy s tchýní. Alespoň jedna návštěva týdně s vnučkou a koláčem by tomu mohla pro začátek pomoct.

4. Moje domácnost: patnáct minut debordelizace denně. Sice jsem s projektem debordelizace začala už v adventu, je ale pořád co dotáhnout, takže se o to zase pokusím. Čím víc je člověk doma, tím víc to tam potřebuje mít uspořádané, aby se tam nezbláznil...

Nebloguju.

Protože nespíme. Kvůli malé slečně, která má zcela nepochopitelný spánkový vývoj - jako mimino do tří měsíců spala úžasně, v podstatě celou noc a v okamžiku, kdy jsem si řekla, že to nespaní se nám asi z nějakého důvodu vyhlo a že je to úžasné, se to otočilo. Takže veškerou energii věnuju na zotavení se z nocí, které jsou strašně vyčerpávající. Už na začátku jsem si řekla, že blog nebudu psát na úkor opravdového života, vztahů a své energie. Tak to teď sice dodržuju, jinak to ani nejde, ale někde vzadu mi tam samozřejmě visí nesplěnný úkol - a to jsem přesně nechtěla:) Nevadí. Připadá mi podstatnější si teď ve chvilkách času přečíst něco o dětském spánku, jídle, očkování, Ukrajině nebo trochu dehonestovat šílenství z olympiády, proti které bych nic neměla, kdyby šlo jen o sport, ale jelikož jde o mnohem víc a jsou to věci velmi závažné, nemůžu to ignorovat, ač jen na sociálních sítích v "rozhovorech" s kamarády. Blogosféra bez mých příspěvků zcela jistě vydrží, zatímco moje rodina bez mojí energie dost těžko... Takže volba je jasná, kvalitního čtení je na světě dost:) Mimochodem doporučuju z poslední doby Zázemí od Jany Šrámkové, úžasná kniha, autorka (a mimochodem první dětská láska mého muže:). Jaké čtení nebo blogy doporučujete vy?

UTS/DYI domeček z krabice pro holčičku

Naše malá holčička se rozhodla definitivně ukončit kariéru miminka tím, že začala chodit. Na jednu stranu je mi to líto, protože už to opravdu není to miminko, které jsme si přinesli z porodnice, zatímco většina dětí je v tomhle období ještě hodně miminkovská, na druhou stranu si od toho slibuju její větší samostatnost - méně nošení, namožených zad, méně ujídání smítek z podlahy (protože už nemá nos těsně nad ní) a tak různě podobně. Takže z ní je oficiálně malá slečna, ač jí je teprve deset měsíců, pobíhá po bytě čím dál nedohonitelnější rychlostí. Spolu s tím jsem začala mít pocit, že potřebuje nějaké svoje místo (pokojíček ještě nemá) a tak jsem jí ho vytvořila. A rozhodla jsem se to zveřejnit jako jedno ze svých vlastnoručních děl a založit tak kategorii DYI neboli (taky se vám nezdají tyhle anglikanismy?) UTS (udělej to sám). Jenže to by jako název kategorie nikdo nepochopil. No nic.

KOLIK STOJÍ MIMINO?

Naši rodinu zhruba odhadem něco kolem 28 500Kč se vším všudy za celý první rok. O mama-mimi byznysu není potřeba nijak zdlouhavě informovat. Přehledně to popisuje například Radka z blogu Kusanec tady: http://www.kusanec.cz/2014/01/rodicem-levne-stastne.html, kde uvádí články odkazující na průměrnou cenu mimina od 35 000 do 90 000 Kč. Koho děsí i ta spodní hranice, nechť čte dál, sama jsem důkazem, že to jde i levněji a bez zásadního odpírání (aspoň podle mé čerstvé zkušenosti).
Když jsme poprvé (a v podstatě naposled) navštívili s manželem jeden z velkých řetězců s dětským zbožím, (ještě když jsem byla těhotná - čti nezkušená), stáli před námi ve frontě u pokladny budoucí rodiče s nákupem, který ve výsledku stál přesně sto tisíc. Nevtipkuju. Samozřejmě, je to asi taky dost výjimka, nicméně, když vidím kolem sebe rodičovské nákupy, tak možná když se to všechno sečte, dopadlo by to stejně, jako u tohoto páru, který se prostě rozhodl pořídit většinu věcí najdnou (včetně luxusního kočárku se všemi možnými i nemožnými doplňky, to je pak hned).

My jsme nakonec koupili kočárek stejný jako oni, nicméně z aukra. Po dvou dětech, ale krásný, funkční, nejlehčí na trhu, jako jeden z mála bez rakovinotvorných výparů a za zlomek ceny. Přišlo mi lepší koupit použitý luxusní kočár, než za tutéž cenu nový tzv. obyčejný, který by přinesl všechny nevýhody a brzský rozpad. Tenhle náš první miminovský způsob nákupu (radši staré, ale značkové - resp. kvalitní a pokud to jde klidně použité, ale levné) mě natolik inspiroval, že jsme se takto začali chovat při všech nákupech. A zdá se, že nás byznys kolem dětí téměř minul. Když se mě nedávno ptala kamarádka, kolik nás stál první rok s miminem, došla jsem k odhadované částce, která je opravdu minimální, ač nutno přiznat, že jsme spoustu věcí dostali od kamarádů (a slibuju, že budeme samozřejmě taky posílat dál), na druhou stranu, kdo s dítětem od kamarádů nic nedostal... A při tom se mi vůbec nezdá, že bychom my nebo naše dítě o něco přišli.

Zkusila jsem to vyúčtovata  výsledek máte po sekcích zde:

Buzerlístek únor

Jelikož náš milovaný potomek stále odmítá spinkat v noci, stávají se z nás energeticky vysáté přízraky. A tak jde stranou i blog. Nicméně předsevzetí ne (za to může buzerlístek významně visící na lednici)! A s únorem je čas na další.

1. Moje tělo: upravené vlasy. Vlasy koruna krásy. Nemá smysl to více rozepisovat. Ani to, že když je člověk na mateřské, tak to z časových (nebo spíš energetických) důvodů dost podceňuje. A já říkám dost! Dost neupraveným vlasům, dost odkládání jejich umytí a návštěvy kadeřníka, dost natáčení vlasů na prst. Prostě dost.

2. Moje psychika a duchovno: každodenní zastavení se večer a uvědomění si dobrých věcí, které se staly a pocitu vděčnosti za ně. Pomáhá to pocitu spokojenosti, inspirace kromě jiného zde.

3. Moje vztahy: nestěžovat si. Především ne manželovi a to na cokoli. Zabije se tím moře času i atmosféra. A stejně to nic nevyřeší. Raději řešit problémy konstruktvině a těm neřešitelným se smát (na to je expert můj manžel). Prostě hlavně nehudrovat, zabíjí to ženskost a vztah a vůbec.

4. Moje domácnost: úklidové čtvrthodinky podle plánu (psala jsem o tom v článku o hospodyňkách). Sice to dělám průběžně pořád, ale jisté zintenzivnění a doladění je na snadě. Patnáct minut denně věnovaných jedné části bytu a sobotní velký úklid není potřeba.

Youtube Relax

Uklouzla jsem na přechodu a trochu si zničila koleno (dávejte si pozor na namrzlé bílé pruhy na přechodu). Všechno zlé (pět týdnů s ortézou, nemožnost nosit dítě atd.) je ale pro něco dobré, takže musela trochu víc nastoupit rodina a já se po dlouhé době můžu aspoň chvílemi doslova válet v posteli a odpočívat. Jako kdysi - nikd bych nevěřila, jak mi budou tyhle chvíle vzácné - zkušenost je fakt nepřenositelná:) Jenže jsem tak vyčerpaná z probdělých nocí - dítko stále nespí - chystám se o tom taky napsat, tak nejsem schopná číst a dělat cokoliv jiného, než ležet a tupě zírat, takže jsem skončila u youtube. Znáte tuhle irskou rodinu Saccone Joly? Mají úžasnou asi roční holčičku a vlogují každý den v 18 hodin. Je to jako vždycky u bloggerů - krásní, bohatí a šťastní:) Ne, vážně, nevím proč, ale nějak mě jejich videa naplňují pozitivní energií - jak hezky zvládají dítě, vztah, práci, dům, a všechno vůbec... Jasně, pravidlo o předvádění pouze pozitivních  a potlačování negativních věcí na blozích jistě platí, ale současně to přece nevadí, pokud to člověka nevede k depresi, že to nemá všechno taky tak. Navíc čím víc videí vidím, tím víc podobností nacházím v přístupu k různým věcem kolem organizace - zkuste se podívat například na Anniny videa o cleaning routine:) I když si současně říkám, že je to "padlý na hlavu" takhle zveřejňovat naprosto všechno ze svého života (a z druhé, divácké, strany je takhle voyerovat) - najdete tam například jejich zásnuby nebo porod v přímém přenosu, ale tak snad se jim to nijak nevymkne z rukou...

Týden, kdy skončí nejvíc předsevzetí v roce

První lednový týden se svou povánoční prázdnotou, chladivou temnotou a předjarní únavou je přesně ten týden, kdy máme nejméně síly a nejvíc předsevzetí z přelomu roku. Plánovat je v ještě slavnostní náladě, kdy je ještě volno, spousta dobrot a lidí kolem je jednoduché, zatímco plnit je v jednom z nejnáročnějších týdnů v roce zničující. Proto malé povzbuzení (pro mě nevyjímaje) - nastavit si předsevzetí na nejnižší možnou míru a překlenout první týden s tímto minimem (nemít dokonale uklizenou kuchyň, ale aspoň umyté hrnce apod.). Pak postupně zvýšit, i kdyby to znamenalo zvýšit až za měsíc - na konci roku budeme tam, kde jsme původně chtěli být, zatímco, když to vzdáme rovnou a pak ještě třikrát neúspěšně během roku znova začneme (a v zápětí skončíme), budeme na nule.

Buzerlístek leden

Rozhodla jsem se zveřejnit svůj buzerlístek s předsevzetími. Není to nic přelomového, vlastně o tom už bylo napsáno tolik, že nemám žádné aspirace kromě té, že mě to, co zveřejním víc motivuje a zavazuje. Jak už jsem zmiňovala několikrát, minulý rok jsem si sestavila systém, který mi dost pomohl zorientovat se ve svém životě a motivovat se k jeho rozvíjení.