Projekt vděčnosti - den 30.

Únava. Totální, odrovnávající, že sotva ťukám do klávesnice (a jdu hned spát a omlouvám se všem, kterým nejsem poslední dny schopná odepsat na email). Chtěla bych toho tolik udělat (a napsat), jenže to nejde. Ale je to jen kvůli tomu, že moje malá slečna dneska odpoledne odmítla spinkat, v noci se jako obvykle budí velmi často a dneska vstávala dříve než obvykle (ano, k tomu ještě připočítejme změnu času). Není to únava z nemoci, deprese nebo něčeho strašného, prostě jen z nabitého dne a za to jsem vděčná. Nevím proč, často si vzpomenu na jeden blogový příspěvek Ange vilain, která psala o mamince s holčičkou, které k ní přišly před štědrým dnem na vyšetření a diagnostikovala jim rakovinu. Vždycky si říkám, co asi všichni tihle lidi, co to teď musí řešit (a jsou ještě víc unavení než já), prožívají...

Projekt vděčnosti - den 30

"Právě jste se úspěšně přihlásili do autoškoly" a "vaše přihláška do taneční školy flamenca byla přijata" - dvě dnešní hlášky mého pc, ze kterých šílím radostí (a taky trochu stresem, jak to zvládneme). Slibuje to ale nový příval energie - bez řidičáku si připadám jako beznohá a zdá se, že by se to konečně mohlo realizovat /i když nechápu, kdy se na to chci učit) a k flamencu se chci vrátit už strašně dlouho a odvahu přemluvit manžela na hlídání jsem našla až teď. Čili suma sumárum by mě do léta  kromě jarního počasí, prodlužujících se večerů a večeří na balkoně měly čekat také pravidelné dva odchody bez holčičky v jednom týdnu - věc zcela nevídaná:) Takže díky za to!

Projekt vděčnosti - den 29.

V kuchyni vrčí myčka, byt je příjemně ztichlý, já pořádně unavená, ale vděčná za první oslavu narozenin naší holčičky, byl to krásný den. Připadá mi strašně roztomilé, že ač jsem to moc nečekala, holčička si oslavu užila možná nejvíc ze všech, všichni si jí všímali, měla dlouhé šatičky, které chodila ukazovat každému nově příchozímu a celkově ji ten šrumec prostě bavil. Za to se nedá neděkovat.

Projekt vděčnosti - den 27 a 28.

Včera se mi opět podařilo usnout při uspávání, takže svůj dík za včerejšek jsem směřovala zcela nevirtuálně ke své dceři - prostě za to, že je. A dnes si nemůžu pomoct, ale jak chystáme oslavu jejích prvních narozenin, jsem z ní nějak moc unešená (taky se probírám všema fotkama od narození, aby měla svoje fotoalbum z prvního roku) a jsem prostě TAK vděčná, že ji mám. Já vím, opakuju se, ale když už znám tolik lidí, kteří nemůžou mít děti a vidím, jak je to těžké, tak nemůžu jinak. Byla jsem v trochu podobné situaci a někdy se mi nechce věřit, že už jsem na tom "druhém" břehu, že už můžu chystat oslavu prvních narozenin a řešit problémy typu, jaký dort. Prostě díky Bohu za to.

Manuál blogerek umění mít se dobře II. - Luxusní život Vanilky

Dnes tu pro vás mám první z řady dotazníků pro mé oblíbené blogerky, které nás nechají nahlédnout do svého světa a díky kterým se pokusím udělat manuál o umění mít se dobře.

Projekt vděčnosti - den 26 a revize "štěstí".

Dnes mi to nedá, a musím to vzít z jiného konce. Jedna z mých oblíbených blogerek - Luxusní život Vanilky - se zapojila do projektu 100 Happy days a včera to veřejně vzdala. Obdivuji ji za upřímnost a myslím, že uhodila hřebíček na hlavičku. Projekt 100 šťastných dnů mi právě připadá trochu jednostranný, ač je to možná jen moje interpretace a můžu se plést (a rozhodně proti němu obecně nic nemám). Jen se mi zdá, že život není černobílý (haha) a to téměř v žádném okamžiku, natož v celém dni či dokonce ve 100 dnech v kuse a zdá se mi, že jde spíš o to, být spokojený, což je trochu něco jiného než excitovaný stav štěstí. Pocit naprostého opravdového štěstí přichází jen vzácně (nebo u vás snad ne???) a tak trochu za odměnu, nedá se moc ovládat (natož fotit:). Zatímco umění být spokojený je pro mě schopnost sloučit všechny stránky života – právě i ty negativní, umět v nich najít dobré a ve výsledku být vděčný, že to tak je – a to se dá naučit nebo k tomu dozrát (i proto, abych se to učila jsem si tak trochu jako vzdor vymyslela projekt vděčnosti jako paralelu k tomuhle happy projektu, navíc být vděčný pro mě znamená jistý druh pokory – že si uvědomuju, že věci nejsou samozřejmost, i když jsou obyčejné a navíc se to vztahuje někam nahoru..).  Být šťastný je navíc podle mnoha moudrých lidí spíš vedlejší produkt plodné cesty životem, než že by to mělo být cílem samo o sobě...

Tak tedy díky dnes za poznání, že štěstí je jen muška zlatá a že o to opravdu nejde.

Projekt vděčnosti - den 25.

Dnes máme za sebou důležitou návštěvu doktora a myslím, že nemusím nic víc rozebírat a dodávat, když řeknu, že jsem TAK vděčná za zdraví. A jdu padnout únavou do postele, to rodičovství je jedna velká jízda, ze které se nedá vystoupit:)