Jediné novoroční předsevzetí...

Na novoroční předsevzetí jsem přeborník. Odjakživa mě strašně bavilo něco začít znova a líp, mít vidinu lepšího světa a sebe. Mít něco, s čím můžu něco dělat já sama, protože věcí, se kterými člověk nemůže "dělat nic" je vždycky víc, než dost.
Letos mám na rozdíl od jiných let novou strategii. Během uplynulého roku jsem se toho hodně naučila, možná nejvíc mi pomohl koučovací výcvik a návrat k technikám psychologické typologie osobnosti enneagramu (pokud to neznáte - není to žádná ezoterika, se kterou, jak víte, nechci mít nic společného, ale čistá psychologie s možnou, ale ne nutnou návazností na katolickou spiritualitu).

Stručně a jasně, letos se chci především aktivně postarat o svou spokojenost. Prostě sama dokázat každý den zařídit, abych byla spokojená. Tečka.

Možná to zní sebestředně, nealtruisticky a tak podobně. Ale věřte, že pro mě to tak není. Pochopila jsem, že jsem se celý život až příliš spoléhala na to, že spokojenost u mě prostě "nastane" vlivem okolností. Vlivem druhých lidí. Vlivem životních událostí. A samozřejmě často se to i stalo. Ale možná mnohem častěji ne. A já jsem se nespokojeně hrnula životem a moje okolí na to doplácelo. Což je základní teze, proč jsem si už jistá, že moje spokojenost je nesmírně důležitá pro blaho lidí kolem mě. Samozřejmě, že se tahle spokojenost nesmí stavět na nereálných nebo přehnaně roztažených (náš rodinný výraz pro něco jako nadměrný luxus) věcech. Na druhou stranu, jasně, že musí být nějaký přirozený základ - pro mě uspořádaný život apod. Jenže být spokojená je opravdu náročná práce. Rozhodnout se být spokojená a něco pro to každý den dělat je mnohem náročnější, než čekat, že to někdo za mě zařídí. Když se ráno probudím unavená (ano, malá slečna stále nespí), je mnohem lehčí zůstat v nepříjemné náladě plynoucí automaticky z dlouhotrvající únavy, než se rozhodnout, že ji překonám. Sama. Tohle za mě opravdu nikdo neudělá. Jsou na to pomůcky, některé zdá se velmi zásadní jako meditace. To je můj druhý velký objev - meditace má velmi blahodárné účinky pro naši psychiku, není to jen např. způsob modlitby, jak jsem to zkresleně vnímala dřív. Ale pořád to je práce!
Samozřejmě je mnoho chvil, kdy spokojenost přichází jen tak, vlivem událostí. Ale to je v mém vidění spokojenost "vnější", o které úplně nemluvím. Ta moje ideální spokojenost je vnitřní. Není závislá na vnějších věcech a událostech (jaký objev, že - ale pro mě to tak prostě prakticky donedávna bylo). Ideálem je pro mě vnitřní tichá radost, kterou nic nepřebije - a už jsme u spirituality:) a na hony pryč od sebestřednosti. A ta se asi nedá získat jinak, než kombinací neustálého snažení se v reálném životě o dobro a praktikováním meditace (a už tu máme "podpředsevzetí":). O tom ale snad někdy příště.

Vánoční

Milé a milí,
dnes si můžu dovolit být sentimentální, že?
A tak bych jen ráda řekla, jak od rána pozoruju svoji holčičku a nemůžu najít správná slova, jak za ni poděkovat. Když u mě sedí, když se směje, když cítím jak voní a když vidím, jak má radost z čehokoliv. Je to tak strašně vzácné, vím, že to nebude trvat věčně a tak to chci prožít co nejvíc naplno.
Taky myslím na všechny ty, co tohle štěstí nemají. Na ty, co nemají nebo nemohou mít děti, na ty, co jsou nemocní, na ty, co jim někdo zemřel...
Obyčejný život je vlastně nejvíc neobyčejný - vždycky mě to znova překvapí.

A tak...

Když nastal střed mlčení
a všechny věci byly v nejvyšším tichu
a noc naplnila svůj běh -
Pane, tu přišla tvá všemocná řeč
z královského trůnu
a věčné Slovo z Otcovského srdce
bylo mezi námi.

Johannes Tauler

Hezké Vánoce všem!

Vánoční manuál

Je čas udělat chai latte a vytáhnout loňský "vánoční manuál" a pustit se do toho... Teda, čas ho vytáhnout byl už tak před dvěma týdny, ale kvůli nemoci mám "zpoždění". Mě to ale rozhodně nevadí, prostě to nějak bude - rozhodně stejně jako minulý rok - a ani asi nikdy v budoucnu nezvládnu vše, ale je pro mě dobrý pocit mít to sepsané. Tak tady je pro ty z vás, co potřebují inspiraci.

Zjišťuju, že jak jsem ve všem pořád začátečník, bez zaběhaných rituálů a tradic, proto se mi hodí něco jako moje vlastní manuály - pro různé příležitosti - těhotenství, porod, šestinedělí, rodinná organizace - teď aktuálně pro Vánoce. Už to nechci každý rok znova vymýšlet, dohledávat recepty, rozplánovávat a stejně se pokaždé znovu divit, jak jsem NA TOHLE mohla zapomenout. Tady je můj manuál pro u(pře)žití Vánoc. Třeba vám to taky k něčemu bude. Postupně ho budu ještě určitě pro sebe doplňovat s tím, jak si budu vzpomínat na další věci.

Kdo může za bacily?

Celá rodina je u nás už potřetí za sebou nemocná v průběhu několika týdnů. Mimochodem proto taky opět blog zeje prázdnotou - rodina mě potřebuje víc. Nemám ráda řeči typu, kdo nezažil - nepochopí, ale tady si nemůžu pomoct. Kdo nezažil vlastní nemoc s malým dítětem bez babiček, neví co to je. Zvlášť v případě, že je dítě také nemocné. No ale k jádru toho, na co si chci postěžovat. Kde se ty bacily berou, že jo? Samozřejmě je každá zodpovědný především za sebe. A nedá se vždycky ovlivnit všechno. Existují ale typy lidí, kteří prostě na druhé lidi kašlou. A to jak přeneseně, tak doslova. V neděli jsme byli po týdnu, kdy jsme byli konečně pár dní zdraví na křtinách. Byla jsem za kmotru, takže to byl pro mě krásný a důležitý den a nechtěla jsem si nechat ujít ani oslavu. Oslavu, na které bohužel byl jeden kašlající chlapeček a smrkající maminka. Moje duchapřítomné já mi říkalo, jakmile jsem zjistila, že jsou ti dva nemocní a že se ten malý vehementně objímá a dovádí s mojí dcerou, abychom se zbalili a odešli. Moje oslavychtivé já mi říkalo, ať nejsem tak prudérní, že nemůžu kazit oslavu svým odchodem a tak dále a tak podobně. Přeci jen, byla jsem ta kmotra, že jo. Takže jsem nakonec sama sebe i manžela přesvědčila, že ta smrkající maminka by toho kašlajícího chlapečka přece nechala doma, kdyby byl ještě infekční a že by přece URČITĚ nebyla tak nerozumná a nebrala ho mezi děti, kdyby byl nakažlivý.
No. Druhý den jsem se dozvěděla, že jeli na pohotovost a dostali oba antibiotika. A my se probudili nemocní. Respektive nejdřív dcera, od ní pak další den já, pak manžel. Třetí dvoutýdenní martyrium. Fakt skvělý. Já tomu prostě nerozumím. A rozhodně tohle druhým nedělám. Nechodím nikam, když jsem nemocná.  A příště už, přísáhám, odejdu hned, jak zjistím přítomnost nemocné osoby. Odkudkoliv. Ty vysílené nemocné dětské oči a totální odrovnanost mého organismu mi nestojí ani za nejdůležitější oslavu nevímčeho.
Jak řešíte tyhle situace vy? Odcházíte? A jak řešíte to, abyste si nepředali bacily v rodině všichni?

INSPIRACE: jak být a žít "chic"

Znáte moje nadšení pro systémy v čemkoliv, výchovou počínaje a úklidem konče. Ráda se v tomhle směru inspiruju všude možně a nedávno jsem narazila na knihu Madame Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži. Možná ji znáte, možná vám bude připadat jako druhá Gretchen Rubin, což je určitě tak trochu pravda, nicméně madame Chic má v sobě nádech noblesy Paříže a to je prostě nostalgicky romantický tahák, který ať chceme nebo ne, nad americkým čímkoli bude mít vždycky něco navíc. Takže pokud ji neznáte a máte v sobě taky takovou tu touhu po tom, být dobrou hospodyňkou, mámou, manželkou a všechno to skloubit s dalšími aspekty vašeho života, pak po ní určitě sáhněte (nebo zabrouzdejte na autorčin web, ta kniha je vlastně výběr článků z blogu). Ve stručnosti jde o příběh americké studentky, která přijela do Paříže na půlroční studijní pobyt a prožila střet kultur s nejlepším možným výsledkem, jehož produktem je ona kniha. Madame Chic je imaginární jméno její reálné "náhradní" matky a rodiny, u které bydlela a jejíž zvyklosti postupně převzala. Madame Chic je prostě něco jako model dokonaléhoi francouzského vytříbeného stylu ve vsšech životních oblastech, což jak víme, asi nebude úplná realita, nicméně proč se nezasnít a neinspirovat...

Blogerka roku?

Tak jsem se hezky pousmála nad některými blogerkami, když se divily, že byly nominované do téhle soutěže a že by to nikdy nečekaly a zjistily to náhodou v přístupových kódech - a už v tom jedu taky! V kategorii life. Opravdu nemám nejmenší tušení, koho mohlo napadnout nominovat můj "bezobrázkový", navíc poslední dobou velmi nepravidelný blog, jak já mu říkám (protože si myslím, že právě tyhle dvě věci - pravidelnost a obrázky dodávají dobrému blogu zásadní kvalitu). Já jsem se rozhodla chránit soukromí mojí rodiny, ale přesto se evidentně našel někdo, komu stojí za to ten obsah a nominoval "článkový" blog, navíc bez řádného grafického zásahu, který by potřeboval jako sůl, ale i tak tedy díky ti milý neznámý - mám z toho opravdu radost. Mimochodem, já si taky myslím, že obsah je důležitější, než forma, nicméně to, že formu podceňuju je jen proto, že na ni prostě nemám čas a energii. Nedělám si tím pádem žádné iluze, ale je milé, že to někomu stálo za to. Tak jsem se s vámi o to "překvapení", které, zdá se, zažívá každá druhá blogerka, chtěla podělit.

"Manuál" jak naučit dítě na nočník...

Úvodem popisu mé zkušenosti s učením na nočník chci hlavně znova vytáhnout na světlo sto krát otřepané klišé, že každé dítě je jiné a každá rodina a situace je jiná - proto jsem dala slovo manuál v názvu do uvozovek. Jinak a jindy se naučí na nočník "čistotu oceňující" holčička, jejíž maminka nemusí pracovat a je s ní většinu času a jinak a jindy energický kluk, který například chodí do jeslí, a ještě jindy a jinak dítě se starším sourozencem. Není to samozřejmě žádná soutěž (nakonec se to naučí všichni, že:), ale na druhou stranu určitě platí určitá obecnější pravidla a zákonitosti, přeci jen jsme jeden živočišný druh.