Projekt vděčnosti - den 16.

Dnes jsem moc vděčná za něco, co se v mých projevech díků bude asi často opakovat. Nicméně se s tím nedá nic dělat, protože je to něco, co jsem nikdy před tím nezažila a nedá se to vyvětlit nikomu, kdo to sám nezažil. Jde o dětský smích. Když se moje holčička směje, většinou kvůli zcela nepředvídatelným, neovladatelným a samozřejmě naprosto absurdním věcem:), mám pocit absolutního štěstí. Jasně, jsem do ní blázen, považuju ji za nejroztomilejší na světě a všechny tyhle věci. Snažím se tím nadšením své okolí moc neničit:), vám to ale tajit nebudu, je to totiž pocit naplněného života. Pamatuju si, jak jsem si jí poprvé vezla v kočárku a říkala si, že to je nejvíc, co jsem mohla od života dostat. Vždycky, když se rozesměje (dobře, skoro vždycky), si vzpomenu, jak jsme se na ní načekali a jak vypadaly nejčernější scénáře, že jí nebudeme mít nikdy. A teď je všechno jinak, zdánlivě "normální" a při tom tak vzácné...