Projekt vděčnosti - den 22.

Dnes jsem vděčná za celé dvě hodiny, které jsem mohla věnovat sobě - nejdřív svému zevnějšku a pak i vnitřku. S maskou na vlasech a pleti jsem zalezla v 11 dopoledne do postele s časopisem. Je to divný pocit být v tuhle denní dobu v posteli, trochu mi to připomínalo, jako bych byla nemocná a věděla jsem, že přesně tohle potřebuju, abych nemocná nebyla... Někdy mám pocit, že jedu na doraz - chybí nám hlídací babičky, sestry, kamarádi... Všichni jsou buď daleko, v práci nebo zrovna dopisují diplomku, případně mají svých dětí až po krk:). Tohle nemá být negativní okénko, jen si říkám, že je potřeba občas přiznat i druhou stranu mince, život přece jen není černobílý...