čtvrtek 10. října 2013

Manuál pro spokojenější život

V minulém příspěvku o největším přání jsem byla dost stručná. Věděla jsem totiž, že mi to nedá a že budu zase potřebovat víc času, abych mohla shrnout své čtenářské zážitky propojené s vlastní životní realitou a sepsat si to, co se mi už dlouhou dobu městná na nejrůznějších útržcích papírů v nočním stolku. 

Jsou to nejrůznější poznámky o tom, jak naložit se životem, aby člověk mohl být na jeho konci tak nějak... spokojený. A samozřejmě, pokud možno, nejen na konci. 

Cest existuje mnoho, ale mají také mnohé společné. Většina psychologů se shoduje na tom, že náš život a naše spokojenost stojí na třech základních pilířích: osobní život, pracovní život a zdraví. Když jeden z těchto pilířů padne, drží nás další dva, když jich padne víc, je čas začít je křísit z mrtvých, jinak nás čeká jistý propad. Ne vždy je objektivně možné držet věci ve svých rukou a ovlivňovat je, ale v mnoha věcech ano. A v těch, ve kterých to nejde je dobré pokorně důvěřovat. O tom ale někdy jindy. 
Pokud chce člověk vést plodný život, měl by si nejdříve ujasnit, co pro něj je opravdu důležité. Sestavit si takovou osobní vizi, sen nebo "největší přání" ve všech třech zmíněných oblastech, které zahrnují naše životní hodnoty a z nich vyplývající smysl života. Mělo by nám být jasné, co chceme v osobním životě - ať už je to pět dětí vlastních nebo adoptovaných nebo naopak žádné, zda je pro nás důležité mít hodně vřelých vztahů a s kým, kolik času jednotlivým vztahům věnovat, kolik času věnovat sobě atd. Pak se také neobejdeme bez toho, abychom si ujasnili co s pracovním životem - chceme kariéru, máme na to schopnosti, není to v rozporu s osobními cíli (pět dětí) apod. A co se týká zdraví, člověk by si měl podle své situace nastavit, kolik péče v jaké oblasti potřebuje, aby ho neodrovnalo zdraví na cestě za osobními a pracovními cíli. Ne vždy můžeme zdraví ovlivnit, ale vždy se o to musíme minimálně snažit...
Z tohoto všeho by mělo vyplynout několik bodů, které vytvoří náš osobní životní "sen" nebo, chcete-li, vizi. Abych byla upřímná, ač mě tohle téma baví už mnoho let, narazila jsem až před asi dvěma měsíci na knihu, která mi mnoho věcí dobře zesystematizovala (miluju systémy:) a budu na ni tím pádem trochu odkazovat. Jedná se Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, který na téměř totožném principu, který si já pytlíkuju doma na papírky do nočního stolku evidentně založil velkou a evidentně dobře fungující firmu. Škoda, že mě to taky nenapadlo:) Ale o nápadu a schopnosti realizace a dotažení to právě je a nutno říct, že kniha je to opravdu v mnoha směrech nenahraditelná, když si chce člověk v sobě trochu uklidit a posunout se někam...
Tak tedy, krok číslo je jedna, který Ludwig doporučuje, je opravdu sestavení vize. Nejlepší je zašít se někam na odpoledne, ale multitaskingové matky to zvládnou i v pauzách při kojení například:) a tak trochu si popřemýšlet o sobě, o tom, čeho si nejvíc ceníme, čeho jsme dosáhli, co nás oslovuje a inspiruje, jaké máme schopnosti, při jakých činnostech zapomínáme na prostor a čas a prostě jedeme na vlně nadšení... Návod, který k vytvoření vize podává P. Ludwig ve zmiňované knize se mi zdá jako velmi dobře nosný (udělat si osobní SWOT analýzu, analýzu úspěchů atd.), ač mu podle mě schází pro mě důležitá explicitní duchovní úroveň, kterou si tam ale člověk samozřejmě může dodat sám a uznávám, že je zmíněna alespoň v části analýzy činností, které člověka přesahují a měly by být součástí vize - tedy implicitně ji Ludwig rozhodně naznačuje. V podstatě všechno, co Ludwig popisuje jsou myšlenky, které už mnoho lidí před ním vyslovilo, nicméně ta syntéza a šmrnc jsou nenahraditelné a možná nakonec to nejzásadnější, aby to mělo nějaký vliv na náš každodenní život.

Máte-li svou vizi a největší přání hotové, pokrývá-li všechny oblasti vašeho života a obsahuje i altruistický přesah, bez nějž by to celé prostě nefungovalo, protože by vám vize nepřinesla dostatečný pocit smyslu a naplnění, je důležité si ji nějak zhmotnit - ať už na papírek v nočním stolku nebo namalovat, vystříhat jako koláž apod. Sama jsem si vyzkoušela, že je potřeba ji mít pořád na očích, protože, ač je to paradoxní, člověk má tendenci svou vizi zapomínat. Je to neuvěřitelné, ale většina obyvatel planety není schopna ihned odpovědět na základní otázku svého života - co si nejvíc přeje, jaká je jeho vize - vím to z vlastní zkušenosti.
                 Druhá důležitá věc, na které se shodují autoři i moudří lidé (a na kterou velmi odkazuje i Ludwig) je, že cíl není v cíli ale v cestě. Neboli, že jedině nastavení si životního přání jako nikdy nekončícího procesu je mnohem moudřejší, než si nastavit konkrétní cíle, jejichž následné případné splnění nás uvrhne do krátké spokojenosti, která rychle přejde v nespokojenost a nutnost stanovit další cíl a další útrpné čekání, než se cíl splní. Zatímco, když si nastavíme cíl jako cestu: např. ne dovést dítě k promoci, ale vytvářet mu zázemí pro dobrý život nebo ne stát se ředitelem firmy, ale pracovat pro dobro lidí v té a té oblasti, pak zjistíme, že s naším mozkem přestáváme hrát hru na kočku a myš - už nečekáme nespokojeně dny, měsíce a roky na to či ono (promoce potomka), ale každý den vidíme, že děláme to, co si nejvíc přejeme (pečujeme o dítě). Pokud jste si tedy definovali vizi jako soubor cílů, projděte si seznam znovu a přehodnoťte cíle do cesty, nekončícího procesu.

Máme-li svou vizi, pak máme jistě mnoho oblastí, ve kterých se jí v současném okamžiku vzdalujeme více či méně svým chováním, návyky a žitou realitou. Tyto oblasti je dobré si vypsat a konkrétně si naplánovat, co by člověk měl dělat, aby se přiblížil svému snu. Např. chceme být méně unavení - potřebujeme zdravěji jíst, víc spát, víc cvičit. Konkrétně to znamená, že bychom měli jíst zeleninu a ovoce 5x denně, dost bílkovin a pomalých sacharidů a omezit sladkosti na maximálně jednou denně. K tomu chodit spát do 23 hodin a denně ujít alespoň 30 minut rychlou chůzí. A máme hned spoustu návyků, které zatím neděláme, ale jasně by vedly k tomu, abychom měli víc energie a přiblížili se k části své vize být energickým a pečujícím člověkem. A tak dále a tak podobně.

Co je v tomto okamžiku podstatné, je znalost našeho volního systému. Neboli jak pracovat s předsevzetími. Náš mozek funguje na základě tří propojených systémů, z nichž nejstarší, pudový, zabezpečuje naše přežití, následně vyvinutý emocionální se stará o regulaci našeho chování na základě našich potřeb a nejmladší a nejmenší (!) část mozku - racionální se to všechno snaží překřičet tím, že ona ví nejlépe co a jak, nicméně ty dvě starší části nad ní mají jasnou převahu (vývojovou a velikostní) a právě přesně proto ztroskotá většina našich předsevzetí dříve, než vůbec začnou. Existuje ovšem řešení, není lehké, ale existuje. Shodují se na ní jak tisícileté duchovní systémy, tak současné poznatky psychologie. Člověk se musí trochu obelhat. Nesmí si naložit velké úkoly, proti kterým nebude mít sílu bojovat, ale naopak úplně minimální, které zvládne celkem lehce a postupně je zvyšovat. Základní protiútok nás všech je, že malé úkoly nemají smysl, protože téměř nic neznamenají, nicméně po té, co si naložíme větší předsevzetí a nějaký čas bojujeme s jejich neplněním, načež to úplně vzdáme, zjistíme, že uplynula dlouhá doba a my stojíme stále na místě, zatímco kdybychom dělali ty minikrůčky, byli bychom dávno za hranicemi našich představ. Tedy, chci-li jíst pět krát denně zeleninu, začnu tím, že si na to první měsíc jen každý den pomyslím - dneska by bylo dobré... To je pro mě snesitelný začátek, který mi nedělá problém a  umožní si trochu zvyknout na něco nepříjemného. Další krok bude jedna mrkev denně další měsíc a tak dále. Důležité je nechat tomu vždy alespoň měsíc, i když v tomhle se studie různí, zdá se, že k vytvoření návyku potřebujeme něco mezi 21 - 150 dny - závisí tedy čistě na naší sebereflexi, zda už děláme věc automaticky nebo stále bojujeme. A k tomu boji je dobré si vést tabulku - jednoduchý přehled na čtverečkovaném papíře, kde si vyplníme barevně pole, zda jsme danou věc dodrželi. Vím, zní to strašně, něco jako modrý život z folglarovek, ale když si uvědomíme, že jde o náš životní sen... A hlavně, zda jsme se ke svému snu nějak pohli za poslední roky, kdy jsme žádný modrý život nevedli... Pokud ne, je na čase začít:)

Důležitá poznámka k tomu ještě je, že, psychologové tvrdí, že jakmile se naše vůle posílí v jedné oblasti, funguje i v jiných - skvělé. Co ale potřebujeme pro posilování vůle je i její regenerace!!! To považuju za jednu z nejdůležitějších věcí - lidově řečeno, nesmíme se přetáhnout, protože pak všechny, i ty sebemenší předsevzetí končí, a my otvíráme lednici a nemáme žádnou šanci. Odborně řečeno, je nutné, abychom udržovali v mozku stálou hladinu glukózy (pomocí pravidelných dávek živin, hlavně pomalých sacharidů) a okysličovali ho. V praxi to znamená, že bychom si měli přestat namlouvat, že na přestávky nemáme čas a několikrát denně si dát malou pauzu - třeba obejít dům nebo vyjít pár pater a dávat pozor na pravidelné kvalitní jídlo a svačiny. To nám pomůže regenerovat zdroj síly, bez kterého je celý boj předem prohraný.

Sečteno a podtrženo, máme-li svůj jasný sen, máme motivaci, hned po ránu víme, proč vstávat, když je nám hůř, máme si co připomínat a každý den pro to můžeme udělat maximum. Tím se z našeho života může stát plodná cesta přinášející mnohé nám i našemu okolí a my můžeme dosáhnout kromě jiného i pocitu spokojenosti. Nebudeme mít pocit, že nevíme kam jdeme, co děláme a vlastně se v tom všem jen tak bezmocně plácáme. Vzít spokojenost do vlastních rukou je jediný způsob, jak jí dosáhnout. A navíc se při správném postupu stane, že spokojenost bude odsunuta na vedlejší kolej, stane se z ní vedlejší produkt něčeho mnohem důležitějšího...

V knize P. Ludwiga najdete mnohé další tipy a podněty, jak s tím vším naložit, rozhodně ji doporučuju k přečtení a vyplnění všech tabulek. Pro duchovně založené lidi bude přirozené sáhnout po hodnotách z jejich duchovní tradice a zapojit tak do své vize nejen, abych tak řekla "pozemské" záležitosti. Pro katolíky můžu snad doporučit absolvovat nějaké duchovní cvičení typu Ignaciánských, které velmi efektivně pomáhají rozlišovat místo člověka ve světě a konkrétní plodné naplnění jeho života. Rovněž schopnost meditovat například právě podle sv. Ignáce je velmi nápomocná v efektivním nalezení vlastní životní vize. Sám sv. Ignác, když už jsme u něj, v podstatě nabízí základní obecnou životní vizi každému člověku hned v úvodu svých cvičení, stručně řečeno "být dobrým člověkem nezávisle na tom, co se člověku v životě děje a jak těžké to zrovna je", nicméně její konkrétní naplnění je samozřejmě už naše práce.
A abych byla spravedlivá, zdá se mi, že naopak duchovní tradice často nedostatečně konkrétně zdůrazňují postup boje s lidskou přirozeností - celý ten systém malých krůčků, zpětné kontroly a obnovy zdroje, vše zapadající do motivující vize je podle mě velmi nápomocný i v duchovním životě a často se na něj zapomíná, ač to právě na něm nejvíc ztroskotá!

Poznámka závěrem: tabulky a systémy by mi šly. Co je pro mě ale úkol nad všechny síly je přijmout, že život je skvělý i bez nich. Zatím si zdatně namlouvám, že všechno bude fajn, až budu dodržovat ten či onen systém dokonale a ne, že je fajn už teď - přesně, jak zmiňují všichni, kteří se tím zabývají - cesta má být cíl, ne pro cíle samotné, ale pro něco nad nimi se máme každé ráno budit a jít do toho. To je dost zásadní věc, se kterou já mám zatím největší problém, takže myslím, že si půjdu udělat systém, jak s tímhle bojovat:)

4 komentáře:

  1. Tedy, to je krásně popsaný systém (já jsem taky systematička :-)). Určitě si z toho něco vyzkouším, i když v současné době jsem spíš v tom období, kdy jsem tu práci s vůlí a sepisování toho, v čem na sobě chci pracovat, a vyplňování políček, odhodila a spíš pracuju na vnitřní motivaci, na tom, abych se sebou právě nemusela pořád bojovat, protože mi přišlo, že pořád bojuju, vymýšlím - že právě nežiju tu cestu, ale ten cíl. Ale znovu si ujasnit ten cíl (jako cestu) mi přijde pro mě teď jako dobrý nápad, hlavně s tím hmatatelným zpracováním a dát si to někam na oči. Protože se kolikrát přistihuju, že jsem někde jinde, než kde bych vlastně chtěla být, v myšlenkách, v prožívání, ve vnímání. A na ty ignaciánské exercicie se jdu podívat hned, je super, že je tam odkaz, dík. Zrovna nedávno jsem na ně myslela, ale nikdy mě nenapadlo je na netu hledat. Dík :-))))
    Jinak nedávno jsem u sebe psala o cestě ke štěstí, jak se mi v poslední době vyjevuje... a je trochu jednodušší :-) http://zitjak.wordpress.com/2013/10/04/jen-jediny-krucek-ke-stesti/

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě jsem se chtěla zeptat: byla jsi na exerciciích a kde a jak to probíhá?? :-) Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, byla, dokonce nejednou a dokonce bych řekla, že bych bez nich nebyla tím, čím jsem - moc mi to dalo. Ovšem je opravdu důležité vědět kdo je vede a mnoho dalších věcí jako jaké prostředí člověku vyhovuje, co potřebuje atd. Probíhá to právě velmi různě - v závislosti na typu vedoucího a prostředí, které si člověk zvolí. Mně vyhovuje prostředí otevřené všem pochybnostem, intelektuálně vedené se zásadním důrazem na normálnost a smysl pro humor všech zúčastněných pod heslem "všichni jsou zváni, nikdo není nucen". Probíhá to pak právě velmi uvolněně, i když člověk, ač to nevypadá, docela dost na sobě zapracuje - je to prostě takový "wellnes hotel" pro duši, kde se člověk dostatečně vyspí, tři krát denně dobře nají a mezi tím pracuje třeba na procházkách nebo v pokoji na svých úkolech - pro něž čerpá témata z různých zdrojů - v závislosti na typu duchovních cvičení - moje nejoblíbenější jsou filmové (ale dobré jsou taky kreativní atd.). To pak probíhá tak, že večer se pustí jeden film (zásadně ne explicitně náboženský! - naopak jsou to filmy typu La grande belleza, Serious man, Matchpoint, Strom života atd atd atd) podle struktury ignaciánských doporučení a pak se o něm jde meditovat, často člověk yvfasuje nějaké materiály na druhý den - přepsané dialogy, otázky a náměty k přemýšlení. Pak celý následující den má čas na meditace o těch tématech, které ho oslovily a propojily se mu s jeho životními otázkami, s ostatními se vidí jen na jídle a večer při filmu. Jednou denně si může (ale nemusí) o těch tématech popovídat s exercitátorem, což je většinou velmi oblíbené, protože takový rozhovor člověka většinou hodně popostrčí v pemýšlení dál nebo dodá praktické info, jak meditovat, jak se uklidnit, lépe soustředit atd... No a takhle je to 2 - 5 dnů, v závislosti na typu cvičení a pak člověk jede domů nabitý a vnitřně tak nějak "uklizený". Po návratu do civilizace si většinou připadá trochu jako v matrixu, ale to se rychle spraví a pak zůstane někde vzadu ten hluboký pocit klidu a smyslu... který je ale potřeba čas od času obnovovat, protože civilizace bojuje úspěšně proti němu:) Takže já prostě jen doporučuju. Skvělé na tom je, že když člověk najde vhodné prostředí, nezáleží na jeho duchovní zkušenosti, dokonce ani na tom, zda je pokřtěný nebo buddhista..:)

      Vymazat
  3. Tedy vážně moc pěkně sesumírovano a napsáno! Od Ludwiga jsem viděla přednášku, knížku jsem jen prolistovala - "všeckoužvímvšeckoznám, sama si to už v životě urovnám" - ale po přečtení příspěvku mám chuť si ji časem přecejen pořídit - že bych si kolonkovala a systematizovala a tím si zpříjemnila a zefektivnila svůj soustavný boj, který přes "všeckovímvšeckoznám" se mi značně (ač cesta je cílem) pomalu vleče :o)) O exerciciích sv. Ignáce slyším ovšem poprvé a lákají mě k brzkému prozkoumání (děkuji za tip!).

    OdpovědětVymazat