úterý 10. září 2013

Úvahy o výchově I. aneb kontaktní rodičovství vs. líný rodič a právo na vlastní život (manuál pro spokojeného rodiče a kojence)

Od okamžiku, co se mi narodilo dítě uplynulo už pár měsíců a tak mám za sebou i pár (desítek?) knih o dětech a výchově a hlavně xy dní a týdnů nových zážitků. Počáteční nadšení a zamilovanost už snad přechází do lásky a tak je s přibývající náročností péče o toho malého člověka těžší obnovovat síly. Teda takhle: začíná mě urputně pálit základní otázka: jak vyrovnat naše potřeby. Respektive, jak to udělat, aby se na potřeby dospělého nemuselo úplně rezignovat a dítě nebylo ukráceno. Protože šťastná máma znamená šťastné dítě. Na druhou stranu, mít dítě znamená vždycky oběť. (I když mnohem horší oběť je podle mě chtít dítě a nemoct ho mít - když dítě máme, celá oběť se bohatě vrátí prostřednictvím obohacení života, péčí ve stáří atd.). Jak ale tu pečovatelskou "oběť" nezmutovat do stavu, kdy se z dospělého stane zničená posluhovací loutka 24 hodin denně?
Tenhle problém se netýká všech typů rodičů, je to, myslím, záležitost těch, co se tak trochu infikovali bacilem zvaným "koncept kontinua" a jemu podobných mutací (kontaktní rodičovství atd.). V základě všechny tyhle teorie mluví o tom, že malému dítěti (a to je právě jedna z palčivých otázek - jak malému?) je potřeba splnit všechny jeho potřeby, protože se tím vytvoří jeho základní psychické nastavení ke světu ve smyslu důvěry - svět je dobrý, protože mi nepůsobí utrpení, moje potřeby jsou splněny. Dítě by mělo být uspokojeno neustálým nošením, kojením kdykoliv a jakkoliv dlouho, společným spaním v posteli atd. Čímž skrze naplnění svých základních potřeb získá bazální důvěru a později se bude moci lépe osamostatnit, protože bude mít důvěru v sebe a dobrý svět a nebude tím pádem potřebovat matku - která by vykrývala pocity nejistoty - jinými slovy dítě pak bude spokojené. Tuhle základní premisu uvádí většina psychologických a výchovných příruček posledních desetiletí, se kterými jsem se měla možnost setkat (ať už tvrdá alternativa typu: J. Liedloffová: Koncept kontinua, nebo česká klasika: Z. Matějček: Co děti nejvíce potřebují, D. Krejčířová - J. Langmeier: Vývojová psychologie, J. Prekopová: Malý tyran, či britská vlna: O. James: Jak ho nezku...t!, N. Aldort atd.).

Jenže problém nastává dvojí:
A) v okamžiku, kdy nadšení rodiče narazí na vlastní meze a po prvopočátečním odhodlání vyrobit ze svého dítěte nejspokojenějšího člověka pod sluncem splněním všech jeho přání po prvním zakňourání zjistí, že to není v jejich fyzických a psychických silách. Neustálé nošení, kojení hodiny a hodiny a všechny další s tím související "služby" dítěti samozřejmě znamenají dost radikální omezení vlastních potřeb, které se sice mají jednou vrátit a jsou do velké míry přirozené, nicméně původně vzniklé v jiných společenskorodinných podmínkách, které to narozdíl od těch dnešních umožňovaly. A to nemluvím o (jak se u nás říká) "roztažených" potřebách jít v prvních měsících do kina, divadla nebo dokonce jen tak na kafe či na nákup, to mluvím o utnutí tak základních potřeb jako najíst se plus mínus v klidu a vsedě u stolu, narovnat se ve stoje bez několikakilového dětského závaží připoutaného k čím dál víc bolavým zádům, promluvit si s někým jiným, než nemluvnětem (tedy s někým, kdo umí mluvit) nebo jít v klidu na wc!!! Současná společnost neskýtá možnost komunitního života velkých rodin, kde se o potřeby malého dítěte mohlo postarat vícero lidí a vzájemně si tak trochu ulevit. My, matky žijící v oddělených bytech, každá se svými vlastními dětmi na bedrech a zádech, nemůžeme chtít přejímat zvyky zakořeněné v kultuře sice po tisíciletí, avšak v jiném společenském nastavení. Je tedy daň za civilizaci snad i to, že nemůžeme plně vykrýt všechny potřeby našich dětí, ač bychom rády?

B) Druhý problém je v otázce, do kdy je toto naprosté uspokojování potřeb miminka dobré provozovat a od kdy se to může zvrtnout do výroby nezvladatelného spratka, který nebude schopen počkat, brát ohled na jiné atd., protože je zvyklý, že má všechno hned.  A v tom už se literatura značně a dost zásadně rozchází. A to mě rozčiluje. Samozřejmě, je to především otázka citu, odhadnout jak je moje dítě na tom, kdy co potřebuje atd. Na druhou stranu, rozkol v odborné literatuře, která uvádí důležitost absolutního naplňování potřeb od hranice tří měsíců do dvou let, je dost obrovský na to, aby člověk samovolným zvolením si určitého časového bodu dost pokazil!!! V rozpětí skoro dvou let už pak těžko rozlišovat citem, že - mimino ve třech měsících a dvouleté dítě jsou jako smíchané jablka a hrušky. Jde o to, kdy začít se systémem "nejsi na světě jenom ty" (ač tě máme rádi) a potřeby nás všech by ideálně měly být v rovnováze. Neboli systémem mírných "frustrací" typu nemůžeš mít všechno hned, kdy si vzpomeneš (jídlo, hračky, pozornost atd.) a některé věci nemůžeš mít vůbec (zdraví a život NEBO I vztah rodičů ohrožující např. zabraná rodičovská postel a absence večerů "pro dospěláky" - to může mít každý v něčem jiném). Trochu kontroverzní kniha "A dost! Francouzské děti nedělají scény" od P. Druckermanové (něco na způsob Líného rodiče T. Hodginsona) mi dost pomohla v tom, že dává důraz na zavedení "cadre -rámce" - v našem pojetí hranic nebo režimu, ovšem v láskyplném duchu, ač si to v knize možná člověk musí trochu sám najít. Tedy splňuje (ač to nikde explicitně nevyslovuje) do velké míry nároky "kontaktního rodičovství" neboli láskyplného naplňování potřeb, ovšem bere ohled i na potřeby dospělých, a to dost zásadně (v této knize asi v mnoha ohledech až kontroverzně příliš na úkor dětí, ale proti gustu žádný dišputát)... Myslím, že každý "rozumný" rodič souhlasí, že hranice jsou důležité a nezbytné. Otázka ale právě je JAK je vytvářet a pak také KDY. Aplikovat režim na čtvrtroční mimino je trochu zvláštní. Aplikovat ho na dvouleté dítě může být pozdě. Přesto existují výzkumy podporující oba tyto extrémy a samozřejmě i všechny mezistádia. Tuhle otázku vyřešenou zatím nemám. Otázka JAK (narozdíl od kdy) je mému intuitivnímu rozhodování mnohem bližší a de facto se v tom literatura ani tak strašně neliší - režim a hranice mají být zaváděny a dodržovány s láskou a citlivostí ke konkrétním zvláštnostem každého dítěte. To znamená nelpět drsně na pravidlech, umět dělat výjimky, pravidla stanovovat sice pevná, ale pouze nejnutnější a jinak v jejich rámci nechat dítěti co největší svobodu - tzn. nevyžadovat dodržování nesmyslů. V knize A dost! Proč francouzské děti nezlobí při jídle je to pro mě skvěle ukázáno. Až na to, že se zaváděním těchto hranic doporučuje začít po prvních týdnech života. Francouzské děti pak prý velmi brzy díky tomu prospí celou noc (od dvou, tří měsíců - ve čtyřech měsících je to prý samozřejmost), jsou schopné jíst všechny druhy jídla, zeleniny atd., jsou schopné počkat, hrát si samy, nechat se hlídat cizí osobou, nechat rodiče promluvit s návštěvou, usnout večer v daný čas atd. Podle autorky je totiž ve Francouzích zakořeněný princip výchovy sahající k Rousseauově Emilovi, jenž spočívá právě v systému milujícího vytváření hranic prostřednictvím mírných frustrací. Podstatné je neskočit k dítěti OKAMŽITĚ, jak zabrečí a to od narození. Na druhou stranu Francouzi nikdy nenechají brečet děti dlouho a rozhodně je nenechají vybrečet, jak doporučují některé drastické teorie výchovy, které sice uvádějí prověřené výsledky, nicméně už neuvádějí, že (zřejmě) dosahují svých cílů zničením nebo narušením dětské osobnosti tím, že ji dovedou k rezignaci - neposlouchá-li nikdo můj pláč, nebudu brečet, protože jsem zažil, že to nemá cenu - z toho si pak nalomenější jedinci vytvoří něco ve smyslu "můj život nemá cenu" a mají nadosmrti co řešit u psychoterapeutů. Nejsem z těch, kteří by svalovali vinu za všechny své životní problémy na rodiče a jejich výchovu či lépe řečeno péči o mě v dětství. Věřím, že každý člověk má svůj život v rukou a to i ten, který dostal těžší startovací hranici například v podobě necitlivých či absentujících rodičů apod. Věřím, že každý problém může člověka nakonec povznést na vyšší úroveň a být tak jakýmsi "požehnáním", ovšem někdy to samozřejmě může být dost kruté. Navíc samozřejmě nechci záměrně zadělávat svému dítěti na neurózy. Na druhou stranu je pro mě úlevné vědomí, že když nevědomky na nějakou neurózu zadělám, není to končená a dítě se jejím překonáním může hodně naučit a objevit dimenze, které by jinak neobjevilo, tak to aspoň bylo v mém případě. Ovšem cesta asi nevede úmyslným vyráběním neurotické osobnosti, rozhodně ne pro nejmenší miminka. Zavádění hranic je tedy nutné dělat s největší obezřetností a milujícím, něžným způsobem spojeným s vírou v jejich osobnost a schopnost pochopit svou roli ve vztazích. Tak například spát se francouzská miminka prý naučí díky tomu, že je matky od začátku nezvedají nebo nekojí okamžitě, jak začnou pofňukávat, protože se často stává, že miminko se (zřejmě po dvouhodinovém) cyklu mírně probudí nebo začne prudce hýbat a vzdychat a je potřeba je nechat být - neprobudit je úplně zvednutím nebo kojením. Jen tak se prý mohou naučit samy spojit dva spánkové cykly za sebou a velmi brzy spí celou noc v kuse. V praxi to znamená nechat miminko chvíli brečet a pozorovat, jestli opravdu nutně potřebuje nakojit nebo přebalit, nebo jestli je to pouze neklid mezi cykly. Jakmile miminka naučíte přerušovat noc, máte na měsíce až roky vystaráno o noční zábavu a denní únavu. Připadá mi drastické nechat tak malá miminka plakat, na druhou stranu nejde o vyplakání, ale o krátké plakání, které zřejmě zaručí matce energii na vlídnější chování během dne, za což to asi stojí. Ovšem, co dělat, když mají miminka opravdu hlad nebo je bolí zuby (které jako v našem případě mohou růst a v noci zlobit dohromady i půl roku, rok), nebo bříško - tzn. nepřestanou plakat ani po středně dlouhé době (zkusila jsem), to už se v knize neříká, ač cituje mnoho odborných primárních zdrojů o dětském spánku a někde by se to tam asi dalo najít. Bohužel, neumím francouzsky. Zřejmě, když to děláte od narození, tyhle "jiné" situace nenastávají. Zřejmě. Každopádně, já jsem to už prošvihla, nikdo mi o magické "La pause", jak nazývá trik s pauzou na samostatné uklidnění autorka, neřekl. Princip "La pause" je v podstatě shrnutím toho, co u Francouzů zaručuje pohodové jak rodičovství, tak dětství (děti, které nemají hranice jsou v zajetí svých neustále nových potřeba nikdy nejsou šťastné). Autorka této, pro mě skvělé knihy, která sice obsahuje mnoho kontroverzních návrhů, které bych bez jejího vysvětlení a zasazení do kontextu francouzského života okamžitě odsoudila (např. dávat děti do jeslí, zavádět režim brzy atd.) mi pomohla uvědomit si důležitost hranic a významu rodičovských potřeb. Autorka je investigativní americká přistěhovalkyně do Paříže, seriózně sbírající materiál na tuto knihu několik let pozorováním opravdového francouzského rodinného života a sebekriticky zkoumající, zda to nejsou jen její předsudky a stereotypy, které by na Francouze uvalila, aniž by je pořádně poznala. Alespoň tvrdí, že je pozorovala velmi, velmi důkladně a že to v zásadě opravdu funguje. Samozřejmě připouští výjimky, ale podstatné je, že je podle ní rozdíl mezi francouzským spokojeným rodičovstvím a americkým uštvaným honěním potřeb zlobivých dětí nebetyčný. Podle ní je nezbytné naučit děti la pause - umět počkat neboli umět chápat, že nejsou jediné na světě. To podle konkrétních návodů, kterých je v knize bezpočet, naučí děti být příjemnými společníky svých rodičů, nezničit je, ani jejich chuť mít děti. A to mi připadá nesmírně osvobozující. Podobně v podstatě doporučuje náš přední český dětský psycholog Zdeněk Matějček nebo trochu sporná psycholožka Jiřina Prekopová - vést děti díky hranicím do velkého světa, ke schopnosti být spokojený sám se sebou a dělat spokojené i lidi kolem. Ovšem opět: Prekopová doporučuje začít s hranicemi v půl roce, Matějček v roce, což je dost rozdíl. Podle Matějčka, děti do roku nelze rozmazlit, tak by se jim měly splňovat všechny potřeby a to co nejdříve od jejich vzniku. Langmeyer s Krejčířovou citují americký výzkum, který uvádí, že nejvyrovnanější byly v dospělosti děti, jejichž potřeby byly naplněny do 90 vteřin. Čert, aby se v tom vyznal - s francouzskou la pause je to protimluv, ale jen zdánlivě - jako vždy, ukazuje se, že život není černobílý - prostě nejdřív je na místě princip láskyplného okamžitého naplňování, po té (v půl roce, roce?!) princip hranic - ovšem stále láskyplných! Ale stejně tak láskyplné by mělo být dodržování potřeb dospělých, ač dospělí jsou dospělí právě proto, že jsou schopni se víc omezit a obětovat než děti. Nicméně i to má své hranice a nemusíme, nebo naopak nesmíme mít špatné svědomí, i když nám to naše matky mohou vyčítat ( taková byla v jejich generaci doba: "My jsme se pro vás obětovaly!" Paradoxně často úplně jinak, než bychom potřebovali - zničily se, byly unavené, otrávené, naštvané a naše potřeby neplnily, ale trénovaly nás často studeným odchovem a frustracemi od nejútlejšího věku, jak jim velel nešťastný dobový žargon - nic ve zlém). Takže po všech mých prozatímních studiích zatím zůstává zřejmě jen jedna otázka: kdy s tím láskyplným ohraničováním začít? A za druhé, samozřejmě, zbývá také převést tuhle krásnou teorii do praxe:) Detail.

MANUÁL NA SPOKOJENÉHO KOJENCE
1. Dodržovat zásady kontaktního rodičovství a nebýt ve stresu z okamžiků, kdy to nejde.
2. Hýčkat si externí zdroje pomoci (prarodiče, manžel, placené chůvy) a zajistit si pravidelné pauzy, na které se lze těšit, věnovat se v nich svým zájmům.
3. Spát s dítětem.
4. Uklízet a vařit s dítětem v šátku (uspí ho to a budete mít hotovo a můžete relaxovat, když bude spát).
5. Deset minut uspávání venku nahradí hodinu téhož doma!
6. S citem se pokoušet uplatňovat systém "pauzy" (od cca tří měsíců) - dát vždy miminku chvíli šanci uklidnit se samo.
7. Pro klidnější noci: hodně pohyblivé děti uspávat v zavinovačce, později zavinuté do deky tak, aby se při probuzení nemohly hned přetočit a tím se úplně probudit.
8. V okamžiku krize si připomenout, že energie a práce vložená do miminka se nám vrátí později.

4 komentáře:

  1. Zajímavé zamyšlení. Já jsem se také zamyslela... a snažila si vzpomenout, kdy jsem přestala reagovat na každé zakňourání. V první řadě chci říct, že mě už kolikrát napadlo, že ten zásadní rozdíl mezi miminkem a malým dítětem je v tom, co chce. POkud miminko požaduje základní životní potřeby (hlad, zima, plenky), je podle mě nutnost se mu věnovat. A to co nejdřív. Ale v okamžiku, kdy se začnou vystrkovat růžky požadavky jeho ega, a to u dcery začaly brzo (a myslím to nebylo spojené s tím, že chápala Já, už si to nepamatuji), tak tam jsem byla velmi opatrná. Kdesi jsem četla, že za všemi těmi věcmi, které děti chtějí, bývá kolikrát jen několik základních požadavků: ujištění se, že jim nasloucháme, nebo strach z něčeho apod. Respektovat jejich potřeby bychom měli vždycky, ale myslím, že když chtějí nějakou hračku, nemusí vlastně chtít tu hračku. Chápete? Prostě si třeba jen potřebují s něčím hrát, poznávat něco nového. Já jsem třeba s dcerou musela začít vlastně už v porodnici... plakala a já ji šla hned nakojit. Ale pak se ukázalo, že ten její pláč nemá s jídlem (ani s plenkami apod.) společného, že když jsem ji dala, bolelo ji bříško, pila strašně moc. Chtěla prostě jen dudlit, mít něco v puse. Naštěstí to pochopily dvě sestřičky nezávisle na sobě už v porodnici. A tak jsem často chodila s plačícím dítětem v náručí a učila jsem se ji utišit jinak než jídlem, protože to ji dobře nedělalo. A tu cestu jsme našly. I ve spánku, když se zavrtěla a začala poplakávat, stačilo ji chytnout ručičky, kterými mávala kolem, opět jemně přitisknout k tělu, říct konejšívé šššš a ona spala dál. Vždycky mi v noci spala dobře. Proč ji hned brát do náruče a tak i budit? Líbilo se mi, jak v jedné knížce popisovali, jak malé dítě, které spí v jiné místnosti, než matka, vnímá příchod matky po zaplakání... světlo, zvuky... velké drámo. Prý kdo by se pak každou noc nebudil a nečekal na takové divadlo? :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, to psala J. Prekopová... Dětem asi bohužel stojí za to i mnohem menší "divadlo" a je důležité je na to nenaučit v počátku. Já jsem to už asi bohužel prošvihla - nechtěla jsem, aby dcera vzbudila manžela a tak jsem jí dávala hned napít, když se začala mrskat, čímž jsem ji asi nechtěně úplně probouzela a naučila ji tak pít v noci a intervaly se pak začaly zkracovat a teď se narozdíl od prvních tří-čtyř měsíců budí několikrát za noc... Jak ale poznat, zda to je "ego", jak píšete, nebo skutečná potřeba hladu, jistoty... Velmi se mi líbí teorie, že dítě dojde k pozitivnímu světonáhledu a sebevědomí skrze poznání, že svět je dobrý, protože plní jeho potřeby, ale sále nevím, kdy je dobré to utnout...

    OdpovědětVymazat
  3. Jojo, tohle taky řeším. Dokonce jsem i hodně z výše zmiňovaných knih přečetla a taky mi to udělalo v hlavě pěkný guláš (jako nejvíc protiřečící mi přijdou právě A dost! oproti Vychováváme děti a rosteme s nimi-obě knížky dávají pádné argumenty a teď si vyber...) Dá se říct, že do teď (synovi je rok) jsem se snažila všechny jeho potřeby uspokojovat, ale začínám mít dilema ohledně toho, zda ho nechat hlídat cizím člověkem (a tak si konečně dopřát trochu času pro sebe) nebo ne, protože to špatně snáší. Klasický případ, kdy potřeby dítěte a rodiče jdou proti sobě a já jem mezi nimi jako mezi mlýnskými kameny...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, takže tady máme jedno uspokoované dítko, které ale stejně nechce být hlídáno, ač by dle chytrých knih mělo mít díky uspokojování dostatečnou jistotu a mělo by být tím pádem hlídatelené kýmkoliv? Myslím to v tom nejlepším slova smyslu - právě mi o tomtéž "problému" psala známá - s dvouletou holčičkou... Je možné, že potřebují zrovna tyhle dvě děti ještě víc času anebo se chytré knihy o attachment parentig pletou? Co si myslíte? Já zatím nic, znám oba případy a nemůžu posoudit, jestli za to může "uspokokojování" nebo prostě vrozené dispozice... Co pak máme dělat? Zdá se mi, že kompromis mezi oběma přístupy, resp. se čím dál víc kloním k tomu, že do půl roku uspokojovat bezvýhradně a pak začít s mírným zaváděním hranic - od okamžiku, kdy uvidím, že dítě chápe nejzákladnější vztahy událostí - příčina - následek: např. odejdu z místnost - brek, vrátím se - konec breku = chápe co způsobí co a je schopno se začít učit... ?

      Vymazat