První lednový týden se svou povánoční prázdnotou, chladivou temnotou a předjarní únavou je přesně ten týden, kdy máme nejméně síly a nejvíc předsevzetí z přelomu roku. Plánovat je v ještě slavnostní náladě, kdy je ještě volno, spousta dobrot a lidí kolem je jednoduché, zatímco plnit je v jednom z nejnáročnějších týdnů v roce zničující. Proto malé povzbuzení (pro mě nevyjímaje) - nastavit si předsevzetí na nejnižší možnou míru a překlenout první týden s tímto minimem (nemít dokonale uklizenou kuchyň, ale aspoň umyté hrnce apod.). Pak postupně zvýšit, i kdyby to znamenalo zvýšit až za měsíc - na konci roku budeme tam, kde jsme původně chtěli být, zatímco, když to vzdáme rovnou a pak ještě třikrát neúspěšně během roku znova začneme (a v zápětí skončíme), budeme na nule.
Pravda, pravda... nedávno jsem si říkala, že kdybych žila někde v klášteře na Taiwanu, tak už bych si snad i myslela, že jsem dokonalá. Ale stačí, když přijde jeden takový normální pracovnější týden, který nás tlačí do toho běžného stereotypu - jídla jako předtím, málo času na pohyb jako předtím, ti samí lidé jako předtím, a ty samé spory jako předtím... vůbec se nedivím, že předsevzetí berou za své tak rychle....
OdpovědětVymazatPravda--- nehodit to za hlavu. Neříkat si, že to nemá cenu. Malé krůčky nejsou vidět... ale je to jak u dětí... za rok už chodí a mluví :-)A tak dlouho to vypadalo, že se jen povalují, tu na břiše, tu na zádech a jen tak nesrozumitelně žvatlají :-))))))
Přesně, žádné velké nároky, abychom se pod tou tíhou nezlomili. My máme letos skvělý start - v neděli jedem už podruhé na hory a musím říct, že ani nemám čas na ten stereotyp běžných dní. :-)
OdpovědětVymazat