Včera nám přišla sms, taková ta klasická - narodilo se miminko, časoprostorové údaje a poznámka o dobrém zdraví. Dostáváme jich v poslední době spoustu a já je mám tak ráda. Vždycky mi jde mráz po zádech. Tahle ale měla krátký dovětek: XY byla neuvěřitelná. Byla neuvěřitelná! Možná takových sms máte spousty, ale mě to nějak dostalo. V tu chvíli mi to připadalo jako největší vyznání lásky, které jsem zažila. Napadlo mě, že to je přesně to, jaká chci být pro svého muže - neuvěřitelná. A tak celý den přemýšlím, co to znamená být neuvěřitelná... Asi překvapovat svým chováním - v pozitivním smyslu. Dělat dobré věci, možná lepší, než by okolí čekalo.. Být víc statečná, víc altruistická, víc pečující, víc všechno... Jsou to samozřejmě ideály, ale mně osobně ideály pomáhají k vyšším cílům, potřebuju je. Takže teď zkusím překvapovat dobrým tam, kde by se to ode mně, unavené matky budící se po dvou hodinách celé noci, nečekalo. Třeba si nebudu stěžovat na ty noci (což neznamená, že o nich nebudu mlčet, ale prostě pozitivně). Nebo pomůžu manželovi s pracovníma věcma, které nestíhá, i když je večer jediný čas, kdy můžu dělat sladké NIC. A tajně si přát, že si o mě manžel v duchu řekne, že jsem neuvěřitelná:)
p.s. Moje zkušenost s partnerstvím je, že když je někde problém, jakkoli si myslím, že je na druhé straně, musím vymyslet něco, co v té věci můžu změnit já - a - pak se ledy rozhýbou úplně "samy"...:)
Že? Vždycky, dokud jsem trvala na tom, že to ne já, ale že hlavně ten druhý, a říkala si, proč bych se jako já měla měnit jako první, proč ne ten druhý, nedělo se nic. Ledy se začaly hýbat až v okamžiku, když jsem přijala fakt, že to já mám moc rozhodovat o svém životě, ne někdo druhý, na kterého musím čekat (a nutit ho a vyčítat mu), jak se rozhoupe :-))) O tom, že nemá cenu vinit druhé jsem dokonce napsala celý článek :-) (http://zitjak.wordpress.com/2013/08/19/co-zcela-jiste-nema-smysl-1-cast/). To víc, víc, víc, se mi moc nelíbí... ale chápu, většinou to mám nakonec taky tak :-)))) Dokud to člověku pomáhá nesedět a neužírat se, tak je to, myslím, Ok. V poslední instanci ale právě to chtít víc a víc spíš vede k tomu užírání :-))) To věčné stěžování si (tu na počasí, tu na prodavače, tu na tamto, tu na ono; nepočítám opravdové tragédie), to je mor každého vztahu... ostatně i vztahu k životu. Na většinu věcí se lze nakonec dívat pozitivně... a on je ten život pak větší zábava :_)))))
OdpovědětVymazat