Vánoce

V posledních dnech všechny blogy oplývají příspěvky na téma vánoční výzdoby a vánoční recepty. Vánoční výzdobu mám ráda, pečení ještě víc, nepopírám, že přispívá ke krásné atmosféře a že je to nepostradatelná  záležitost zvlášť pro děti. Já se taky ráda inspiruju hezkýma fotkama, louskám s chutí ořechy do cukroví po večerech a světýlka v nejrůznějších podobách považuju za sice rozmařilou, ale pořád nutnost. Ale taky si říkám, že se ty Vánoce nějak redukují. Rozhodně nechci být moralista a nijak skuhrat nad vyprázdněností společnosti - považuju za skvělé i když lidi berou Vánoce "jen" jako rodinný svátek, kdy si vzájemně děláme radost. Taky je mi jasné, že nijak nemůžeme nutit nevěřící lidi, aby Vánoce prožívali v pravém významu, protože to prostě takhle nefunguje. Nicméně mi v téhle souvislosti pořád vyvstává takový trochu až stud, že to je taky hodně naše "chyba" (rozuměj věřících lidí). Nejsme schopni všechny ty zálěžitosti kolem víry nějak smysluplně a hlavně inspirativně zprostředkovat - nejenom teda slovama, ale hlavně životem. Prostě to ty lidi okolo nás netáhne - tak čemu se divíme. 

Je s tím samozřejmě vícero problémů - například složitý církevní jazyk, který se musí pro lidi mimo církev celkem složitě překládat, což bohužel opravdu málokdo umí a dělá (sama jsem se o to pokusila v minulém příspěvku a s výsledkem nejsem vlastně vůbec spokojená - bylo to dobré resumé pro mě, ale co z toho mají mít ostatní? Také nemám moc ráda ani své vlastní, natož cizí, amatérské pokusy o teologii, na to existuje přiliš mnoho kvalitní odborné i popularizující literatury - a přesně pro lidi "nevěřící", ale hledající smysl jsou skvělí autoři například Tomáš Halík nebo Marek Orko Vácha, ale i mnoho dalších). Nevěřící lidi všechny ty prapodivné církevní výrazy prostě odrazují a věčící je zase mají až příliš zažité na to, aby s nimi nakládali jinak (současný papež se o to velmi snaží, tak snad alespoň to bude mít nějaký dopad). Stejně tak dogmata - těžko vysvětlovat nevěřícímu, který je považuje za nesmysly, že ty věci se mají trochu jinak - že opravdu nejde o slepé následování jakéhosi dávno stanoveného bludu, který nám teď jen podivně komplikuje život a vlastně ho nikdo nechápe - ale že jde o styl uvažování a hlavně žití, který je naprosto kompatibilní s dnešní a vůbec jakoukoli dobou, právě proto, že jde o vnitřní smysl věcí. Těžko se čelí také kritice od nevěřících ohledně klasických ohraných témat typu antikoncepce, potraty a podobné záležitosti, které se církev snaží nasměrovat do roviny ideálu, ale současně chápe konkrétní situaci konkrětního člověka a podle ní s tím také zachází - žádné házení do pekel, jak si často nevěřící představují. Těžko se nevěřícím ukazuje, že křesťanství není (vůbec!) jen soubor morálních pravidel (jak často kritikové neprávem přidávají "zastydlých" v minulosti) - naopak, o morálku opravdu zase až tolik nejde - podstata víry je v úplně něčem jiném - v něčem, co má potenciál oslovit každého člověka, protože je to jeho bytostnou, ač často neuvědomělou, potřebou (nejlepší kniha, kterou jsem na toto téma četla je od E. Drewermanna - Stopy spásy). Problémů mezi věřícími a nevěřícími je hodně a je to opravdu složité. Jak pak po někom chtít, aby Vánoce prožíval jinak než věšením výzdoby, pečením a sháněním dárků. Není na tom nic špatného, naopak, vlastně to všechno také moc hezky krouží kolem tématu "láska", ale někdy je to překryto příliš praktickými záležitostmi, než aby se téhle lásce dalo dost prostoru a načerpali jsme z ní na celý rok - a beru si to i jakou svou "neschopnost", že v tom neumíme ukázat lidem trochu víc...