Jediné novoroční předsevzetí...

Na novoroční předsevzetí jsem přeborník. Odjakživa mě strašně bavilo něco začít znova a líp, mít vidinu lepšího světa a sebe. Mít něco, s čím můžu něco dělat já sama, protože věcí, se kterými člověk nemůže "dělat nic" je vždycky víc, než dost.
Letos mám na rozdíl od jiných let novou strategii. Během uplynulého roku jsem se toho hodně naučila, možná nejvíc mi pomohl koučovací výcvik a návrat k technikám psychologické typologie osobnosti enneagramu (pokud to neznáte - není to žádná ezoterika, se kterou, jak víte, nechci mít nic společného, ale čistá psychologie s možnou, ale ne nutnou návazností na katolickou spiritualitu).

Stručně a jasně, letos se chci především aktivně postarat o svou spokojenost. Prostě sama dokázat každý den zařídit, abych byla spokojená. Tečka.

Možná to zní sebestředně, nealtruisticky a tak podobně. Ale věřte, že pro mě to tak není. Pochopila jsem, že jsem se celý život až příliš spoléhala na to, že spokojenost u mě prostě "nastane" vlivem okolností. Vlivem druhých lidí. Vlivem životních událostí. A samozřejmě často se to i stalo. Ale možná mnohem častěji ne. A já jsem se nespokojeně hrnula životem a moje okolí na to doplácelo. Což je základní teze, proč jsem si už jistá, že moje spokojenost je nesmírně důležitá pro blaho lidí kolem mě. Samozřejmě, že se tahle spokojenost nesmí stavět na nereálných nebo přehnaně roztažených (náš rodinný výraz pro něco jako nadměrný luxus) věcech. Na druhou stranu, jasně, že musí být nějaký přirozený základ - pro mě uspořádaný život apod. Jenže být spokojená je opravdu náročná práce. Rozhodnout se být spokojená a něco pro to každý den dělat je mnohem náročnější, než čekat, že to někdo za mě zařídí. Když se ráno probudím unavená (ano, malá slečna stále nespí), je mnohem lehčí zůstat v nepříjemné náladě plynoucí automaticky z dlouhotrvající únavy, než se rozhodnout, že ji překonám. Sama. Tohle za mě opravdu nikdo neudělá. Jsou na to pomůcky, některé zdá se velmi zásadní jako meditace. To je můj druhý velký objev - meditace má velmi blahodárné účinky pro naši psychiku, není to jen např. způsob modlitby, jak jsem to zkresleně vnímala dřív. Ale pořád to je práce!
Samozřejmě je mnoho chvil, kdy spokojenost přichází jen tak, vlivem událostí. Ale to je v mém vidění spokojenost "vnější", o které úplně nemluvím. Ta moje ideální spokojenost je vnitřní. Není závislá na vnějších věcech a událostech (jaký objev, že - ale pro mě to tak prostě prakticky donedávna bylo). Ideálem je pro mě vnitřní tichá radost, kterou nic nepřebije - a už jsme u spirituality:) a na hony pryč od sebestřednosti. A ta se asi nedá získat jinak, než kombinací neustálého snažení se v reálném životě o dobro a praktikováním meditace (a už tu máme "podpředsevzetí":). O tom ale snad někdy příště.