neděle 15. září 2013

Poprvé v mém dětském pokoji s vlastním dítětem...

Každý, kdo měl to štěstí zažít pocit, kdy poprvé vstoupí do svého bývalého dětského pokoje v domě rodičů v náručí s vlastním dítětem, mi myslím může dát za pravdu. Je to dojemné i úsměvné zároveň. Dojemné, protože člověk vidí, kam dovedly všechny jeho dětské sny a plány, které si tu celé roky spřádal. Úsměvné z téhož důvodu. Vybavují se mi všechny pubertální probrečené noci, kdy jsem věděla, že v žádném případě nepřežiju bez "..." a všechny ty "bez" jsou někde dávno zapomenuty a teď tu stojím se zatím nejcennějším "výsledkem" všech mých snah - s malým dítětem, které čeká (v lepším případě) totéž, se stejnou vážností a neodbytností a já ho v tom všem budu, doufám, doprovázet. A pro mě z toho zpětného pohledu plyne poučení: netlačit na pilu. Kdykoliv jsem něco příliš chtěla a tlačila na to, nevyšlo to - za to vyšly jiné věci, které nakonec byly mnohem lepší. Život je nádhera a černá se občas mění v bílou:)

2 komentáře:

  1. Zase hezky napsaná myšlenka. Zpětně si říkám, že to vlastně byl zvláštní pocit - být poprvé ve svém bývalém pokoji s Erwínem. Ale nějak jsem to v tu chvíli neporožila naplno. Škoda. Je fajn, že tobě se to podařilo zaznamenat.

    OdpovědětVymazat
  2. Pro mě to fajn pocit, protože jsou to vzácné chvíle návštěvy, protože tam někde blízko je pořád moje maminka, která si s malou pohraje a já si můžu oddychnout a sníst koláč a vypít kafe. Taky jsem to nedávno zažívala poprvé. Na druhou stranu to je jiné v tom, že po mém odchodu si brácha pokoj přestavěl, je v něm nově nábytek po babičce a ten zas evokuje úplně jiné vzpomínky. Jo, je to pocit tak silný, že stojí za to o něm psát. :)

    OdpovědětVymazat