úterý 24. září 2013

Priority, priority

Největší škola timemanagementu nastane v okamžiku, kdy se člověk stane rodičem. Jeho "volný" čas se ze začátku počítá na minuty a to je zvlášť při prvním dítěti takový šok, že člověk nemá jinou šanci, než okamžitě přestat prokrastinovat a zásadně odbourat všechno, co je středně až málo důležité. Doporučovala bych všem managerským školám zařadit pár hodin rodičovské praxe. Myslím, že i můj pracovní život se po skončení opečovávacího období dost zefektivní. Když nechceme, aby miminko plakalo, čas je jen na to absolutně nejdůležitější. Kupodivu člověk za chvíli zjistí, že toho dělá mnohem víc, než kdy před tím, protože prokrastinací se zabije tolik času, že na důležité věci pak už nezbyde nic. Konečně jsem objevila kouzlo efektivity: tkví ve starém známém pořekadlu - člověk zjistí, co má, až když to ztratí. A to platí i o času - když jsem ho ztratila, začala jsem automaticky řadit priority a současně mě popohánělo vědomí, že věci není "kam" odložit. Dřív bylo kam něco posunout vždycky a tak se nikdy nic pořádně nezačalo. Nic není černobílé:)

Když jsem začala psát tenhle blog, slíbila jsem si, že ho budu psát vždy jen tehdy, když nebude nic důležitějšího na práci, nebude to především na úkor vztahů a bude mě to bavit. Prostě, že se nenechám vlákat do pasti "povinnosti", která se tam někde vzadu hned vynořila - aby blog  měl nějakou dynamiku, chce to pravidelně přispívat a to by byla povinnost navíc. Mám tak rozepsaných mnoho příspěvků, ale dokončím je, až když nebude nic důležitějšího a nemrzí mě to. Včera si například večer potřebovala promluvit kamarádka a já měla v plánu dokončit příspěvek o jedné skvělé knize... Příspěvek bude čekat dál. Věřím, že to pro mě má smysl i když budou sem tam delší proluky, jde mi hlavně o srovnání mých zacyklených myšlenkových toků a to může chvíli počkat.

Dovětek: v době, kdy jsem psala tento příspěvek (celkem asi pět minut) byla moje holčička podezřele potichu. Ticho vždycky znamená průšvih, a já opravdu nechápu, že jsem se to ještě nenaučila. Sundala si v postýlce plínku, pokakala se a spokojeně to rozmazala absolutně všude. Našla jsem ji, jak se nadšeně rochní ve svém díle. Takže prioritám zdar, blogu zvlášť.

2 komentáře:

  1. Závěr mě opravdu rozesmál. Tebe asi méně. Závidím ti, žes při psaní blogu zatím nepodlehla kolotoči pravidelného přispívání. Já se sice nehoním za velkou čteností a statistikami, ale trochu mě stresuje obava, že když nebudu přispívat pravidelně, někteří moji už pravidelní čtenáři a komentátoři mi na blog přestanou chodit. A to by mě mrzelo, protože na některé z nich už jsem si opravdu zvykla a ráda čtu jejich názory. Někdy mi to ale začíná být nepříjemné, když toho mám moc a ještě mi v hlavě řinčí alarm, že už jsem dlouho nic nepublikovala na blogu. Na druhou stranu se bojím, že kdybych k tomu přistupovala s větší lehkostí a přispívala jenom tehdy, kdy nemám nic jiného na práci, přestala bych blog psát úplně. Takže tvůj přístup je určitě dobrý: nenasadit sama sobě laťku příliš vysoko.

    OdpovědětVymazat
  2. Já myslím, že tvůj bloh už je tak rozvětvený a zavedený, že se nemusíš bát, že přijdeš o čtenáře! A klidně můžeš zvolnit, aspoň občas.. Já zase asi takhle nedojdu ke statusu "zavedený" blog, nejsem dokonce za ty dva měsíce ani schopná zjsitit, jak se zadají tak základní věci, jako možnost přidat si blog jako google folowers, založit mu fb stránku, dát možnost hodnocení atd. Tím ty desítky až stovky čtenářů, co se tu zatím náhodně objevily budou zřejmě nenávratně pryč - já sama v těch záplavách blogů plavu tak, že když se mi někde líbí a není tam tlačítko na sledování, při večerním vypínání počítače vypnu nenávratně i dané blogy a už se k nim nevrátím.. Stejně by mě zajímalo, kolik jich s podobnou tématikou existuje - za pár měsíců, co to trochu sleduju objevuju stále nové a nové... Kdo to může číts?! :)

    OdpovědětVymazat